Čas je řeka, která plyne...

Duben 2008


Andělský šepot

9. dubna 2008 v 8:35 | Briny |  Povídky
Andělský šepot

Příběh není inspirován reálnými osobami ani reálnými skutečnostmi. Autor(tedy já), má vyhrazený autorský práva.
Jane sledovala zelenkavou zeď před sebou. Místnost byla téměř prázdná, jediné co se zde nacházelo byl dřevěný pracovní stůl, dvě velká červená křesla a lehátko(takové jako bývají u psychologů). Zeď zdobil obraz poklidné zalesněné krajinky a zamřížovaná okna byla zakryta rudými závěsy, to bylo vše. I přes to, že byla místnost téměř prázdná, zanechávala v člověku hřejivý pocit bezpečí. Jednoznačně by se dala označit za nejpříjemnější místnost v léčebně.
Ozvalo se jemné zaskřípání dveří a dovnitř vešel postarší muž v bílém plášti. Devatenáctiletá dívka se ani nepohnula a dál hleděla před sebe. Doktor si jí pozorně prohlédl, "Zdravím Vás Jane," usmál se a posadil se do křesla naproti černovlásce.
Nepozdravila ho. Pouze přesunula svou pozornost ze zdi na muže v plášti.
"Jmenuji se Richard Fox," představil se a povzbudivě se na ní usmál. "Už jsme se jednou viděli," připomněl jí a oběma nalil čaj. "Prý slyšíte podivné hlasy…" pokračoval.
"Jsou to andělé," vysvětlila mu ochotně a její pohled nabral na přítomnosti.
"Jak to víte?" její jistota ho udivovala.
"Řekli mi to," téměř zašeptala, jako by ho prosila o to, aby to nikomu neříkal.
"Řekli Vám ať ji zabijete?"
"Byla ďábel," nejistě se rozhlédla okolo sebe.
"Odkud jste se znaly?" Doktor přestal prolistovávat štos papírů a rukou Jane pobídl ať si dá čaj.
"Ze školy," zavzpomínala a chopila se hrnku.
"Můžete mi to přiblížit? Vyprávějte mi prosím, co se Vám stalo…"
"Nejsem blázen," snažila se doktora přesvědčit, v očích se jí odráželo zoufalství.
"To, netvrdím," ujistil jí konejšivým hlasem.
"Myslíte si to!" rozčílila se Jane a trochu se polila teplým čajem.
"Ne, nemyslím…" zavrtěl hlavou a podal jí ubrousek.
Přijala ho a trošku se utřela, "To bych tu nebyla!" položila hrnek na stůl, protože se jí třásli ruce.
"Zabila jste člověka," poznamenal klidně.
"Byla ďábel," zašeptala jako by se bála, že je někdo uslyší.
"Vyprávějte mi, co se Vám stalo…" znova ji vyzval.
"Tak dobře," přikývla po chvilce váhání. "Dalo by se říci, že to začalo už dávno. S Elizabeth jsme se potkaly už na základní škole. Měly jsme hodně společného, a trávily spolu spoustu času…"

(Před sedmi lety)

Posadila jsem se do jedné z prázdných lavic. Nikdy jsem neměla ráda začátek školního roku. Nejenže končily prázdniny, ale spíše mi vyhovoval zaběhnutý řád než volný začátky. Nervózně jsem sledovala hodinky a čmárala neurčité věci na kus bílého papíru. Přede mnou se rýsovaly všelijaké podivné květiny a poletující tvary. Doufala jsem, že se brzy ozve zvonek a vysvobodí mě z mé samoty.
"Můžu?" ozvalo se mi za zády.
S trhnutím jsem zvedla hlavu.a spatřila rusovlásku. Nebyla ani hezká ani ošklivá. Oděná byla v černých kalhotách a černé mikině, na krku se blýskal stříbrný kříž. Neznala jsem jí, byla tu poprvé. Přikývla jsem a sundala batoh z židle vedle mě, aby se mohla posadit.
"Jsem Elizabeth. Pro přátele El," napřáhla ruku a já jí stiskla. "O prázdninách jsme se přistěhovali," vysvětlila mi a posadila se na volnou židli
Připadala mi přátelská. Usmála jsem se, "Já jsem Jane. Odkud jsi?" zajímala jsem se.
"Z prahy, táta tady získal práci, tak jsme se museli přestěhovat," řekla trochu smutně.
Náš hovor přerušilo zvonění ohlašující začátek hodiny. Skoro mě to zamrzelo. Do třídy vešla třídní učitelka, asi třicetiletá sympatická dáma. "Vítám Vás, v sedmé třídě děti," usmála se. "Copak jste dělali o prázdninách? Martine…?" zadívala se na chlapce v poslední lavici.
Byl to rozcuchaný kluk v černém triku s bílou lebkou a nápisem 'I AM PUNCKER.' "Nic moc, hrál jsem střílečky na počítači, byl na dovolené s rodiči a pak jsme byli s Pavlem na chatě," ďábelsky se usmál na svého souseda a ten mu úsměv oplatil.
"Co ty Jane?" povzbudivě se na mě usmála.
"Já byla u babičky a s rodiči na dovolené…" víc jsme to nerozváděla.
"Už Vás dnes, za chvilku, pustím domů," prozradila nám, "Ale předtím Vám ještě představím Vaši novou spolužačku. El postav se prosím," vyzvala ji.
Elisa se postavila, "Jmenuji se Elizabeth Worksová a přistěhoval jsem se z Prahy" usmála se, poté se opět posadila.
"Tak běžte, děti a zítra v osm," učitelka si začal sbírat věci.
Ze školy jsme s El odešli společně. Šla, ale na opačnou stranu než já. "Tak zatím," rozloučila jsem se s ní.
"Nechceš jít odpoledne ven?" nabídla mi.
"Tak jo. V kolik?" zeptala jsem se.
"Ve tři," mrkla na mě a já přikývla.

"Takže se z Vás staly dobré kamarádky?" otázal se doktor a nalil si další čaj.
"To ano, ale velmi brzo jsme se začaly hádat. Občas nám to dost dřelo," přiznala.
"Co byly příčiny vašich hádek?" zajímal se..
"Byla zvyklá být vždy na prvním místě," vysvětlovala, "nerada slyšela ne. Občas mi to dost vadilo.
"Jakože Vám to vydrželo tak dlouho?"
"Vždy když bylo nejhůře, tak nás zase usmířila Lucy," zavzpomínala.

(Před pěti lety…)

"Ahoj!" zamávala jsem na hnědovlásku u knihovny a přeběhla přes silnici. "Promiň, já vím asi jdu pozdě," omluvila jsem se a vyhoupla se na zítku vedle Lucy.
"Ne, nejdeš. Ještě máš minutu…hmm tak už ne," mrkla na mě. "Jak ses dnes měla?" otázala se a rozhlédla se.
"Ta zase přijde s patnáctiminutovým zpozděním," prohodila jsem hořce a pak zapátrala v paměti, "Jak jsem se měla?:" zopakovala jsem otázku. "Ale tak znáš to. Ráno do školy, doma jsem se pohádala s mamkou. Žádná sláva. Co ty?"
"Už jsem se měla i hůř," pokrčila rameny.
Po nějaké čase jsem nervózně vyndala mobil s kapsy, "Už má dvacet minut zpoždění," rozčílila jsem se na Elinu nedochvilnost a začala vytáčet její číslo.
"Má vybitý mobil," zastavila mě Lucy s povzdechnutím.
"Přijdeme pozdě," naštvaně jsem odhodila malý kamínek.
"Jo, to máš pravdu začíná to za deset minut. Já už…" chtěla začít nadávat na El, ale přerušilo jí vyzvánění mého telefonu. "Kdo je to? Elisa?"
"Nevím," pokrčila jsem rameny, "neznámé číslo," vysvětlila jsem a přijala hovor. "Ano?"
"Ahoj Jane, je tam s tebou Lucy?" ozval se ve sluchátku Elin hlas.
"Představ si, že jo," řekla jsem rozhořčeně. "Kde jsi ty?"
"Víš, tak nějak jsem byla u babičky, tam jsem se zdržela, a pak jela rovnou na koncert, myslela jsem, že už tam budete," začala mi vysvětlovat situaci.
Podívala jsem se na Lucy nalepenou u mého telefonu, "Jo, tak příště radši nemysli. Zatím pa," skončila jsem hovor. "Co teď?"
"Zajdeme ke mně," navrhla mi.

"To Vás muselo dost naštvat," konstatoval Richard.
Jane přikývla, "Ale nějak jsme si na to zvykly"
"Takže se z Vás i přes to staly dobré kamarádky?" zajímal se doktor.
"To, ano," bez váhání přikývla. "Ale velmi brzo jsme se začaly hádat. Občas to dost dřelo," přiznala.
"Co byla příčina vašich hádek?" nabídl jí další čaj.
"Byla vždy zvyklá být na prvním místě. Neuměla se smířit s tím když někdo nestál na její straně, a už vůbec nechtěla slyšet 'ne,'" vysvětlila Jane a kývnutím hlavy poděkovala za čaj.
"Jak to, že Vám to vydrželo, tak dlouho?"
"Jak už jsem řekla: vždy když bylo nejhůř, tak náš vztah zase sešroubovala Lucy."
"Kdy tedy nastal takový ten hlavní zlom?
"Nedokázala se smířit s tím, že mám radši svého přítele než jí."
"Myslíte Johna?"
Černovláska přikývla.

(Před dvěmi lety)

"Už pojďte," houkla na mě Elizabeth, odpoutala jsem svůj zrak od stánků, které se nacházely na koncertu a došla k Lucy.
"Má pravdu, měly by jsme jít," společně jsme pak k došli k El, která tam však nestála sama. Okolo ní bylo ještě pět dalších lidí. Postupně nám je začala představovat. "To je Monika, Aneta, Radek, Tom a John," poslední představený se na mě zářivě usmál.
Na koncertu jsme se dost dobře bavili a domluvili si spolu další schůzku.

"Začali jste si být velmi blízcí, že?" ujistil se doktor Fox.
Přikývla, "Ano, zamilovali jsme se do sebe. Bylo mi jasné, že bych s ním mohla strávit zbytek života, což se do teď nezměnilo."
"Kdy jste vlastně začala slyšet ty hlasy, jak Vy říkáte, anděli?"
Bylo vidět, že přemýšlí, "To už je velmi dávno. Bylo mi tehdy asi šest let."
"Takže to bylo už předtím než jste se seznámila s Elizabeth, že?" počkal až přikývne. "Dá se tedy vyloučit, že by Vás přišli chránit přímo před ní. Mám pravdu?"
"Nevím, teprve až po tom co se objevila se začala Alaia objevovat častěji."
"Viděla jste i jiné anděli? Mluvíte o hlasech, ne o hlasu."
"Ještě slýchám Rala, ale nikdy jsem ho neviděla, což je škoda," posteskla si.
"Můžete mi popsat nějaké Vaše setkání?"
Přikývla.

(před třinácti lety)

"Vypni už tu televizi a jdi si lehnout!" křikla na mě mamka a zavřela za sebou dveře do ložnice.
Neochotně jsem ji poslechla a zachumlala se do peřin. Pomalu jsem začala usínat když se přede mnou objevila oslepující záře. Zastínila jsem si oči a snažila se rozeznat co to je. UFO, napadlo mě jako první. Chtěla jsem začít hystericky, ale nezmohla jsem se ani na jedinou hlásku.
"Klid. Neboj se, Jane. Nejsem mimozemšťan. Jsem Alaia, dcera Boha," uslyšela jsem andělský hlas v mé hlavě. Záře trochu polevila a já spatřila mladou černovlasou dívku v bílých šatech. Byla překrásná. Vypadala jako anděl, ale neměla křídla.
"Ty jsi sen?" pokusila jsem se zeptat, ale neozvalo se nic.
"Ne. Jak už jsem řekla jsem anděl," odpověděla mi a já usoudila, že mi může číst myšlenky.
"Jsem mrtvá?" lekla jsem se a zadívala jsem se na své ruce jestli také nezáří.
"Nejsi," usmála se, "Přišla jsem ti jen říct, že na tebe budu dávat pozor, ano?"
S nadšením jsem přikývla a anděl zmizel, pak jsem se propadla do klidného spánku.

"To bylo naše první setkání. Když jsem to ráno řekla mámě, tak mi to nevěřila. Říkala, že se mi něco zdálo, takže jsem si to nechávala už vždy pro sebe. Znova se objevila až po dalších třech letech. Mezitím jsem jen občas slyšela její nebo Ralův hlas."


(Před deseti lety)

Seděla jsem schoulená ze dveřmi svého pokoje, tak aby nikdo nemohl dovnitř. Na hruď jsem tiskla malé chlupaté morčátko a hladila ho pohrblé srsti. Dostala jsem ho ke svým šestým narozeninám a byl to můj miláček.
Když už mě bolely oči, tak jsem si utřela slzy a vrátila Lady zpět do klece. Zahrabala jsem se pod peřinu když v tom jsem spatřila známé světlo, "Alaio," oslovila jsem ji.
"Ahoj Jane, dlouho jsme se neviděli," posadila se na kraj postele. "Dnes tě někam zavedu, ano?"
Dostala jsem strach, "Ještě nechci umřít."
"Neboj se, neumřeš, ne teď," pohladila mě konejšivě po vlasech.
"Vezmeš mě do nebe?" napadlo mě.
"Ne, ale vezmu tě blízko k nebeské bráně, to je pravda," natáhla ke mně ruku.
Chytla jsem ji a přešla s ní místnost k oknu. "představ si, že zde není sklo," požádala mě.
Věřila jsem jí, takže jsem ho vymazala ze své mysli. Pak se stalo něco úžasného. Prošli jsme sklem jako by tam nebylo, ale nezačali jsem padat dolů. Objevili jsme se na zelené louce s jezírkem a okolo byl les.
"Nádherné místo," řekla jsem po pravdě. "Kde to jsme?"
"V astrální sféře. Můžeš se sem dostat kdykoliv budeš chtít a zpět se dostaneš třeba tak, že skočíš do jezera. Můžeš zde dělat vše co tě jen napadne, ale dej pozor když zemřeš zde, zemřeš i v reálném světě, protože tělo bez duše je k ničemu," vysvětlila mi a zmizela

"Od té doby se tam chodím uklidňovat. Někdy jsme se tam sešli s Elizabeth a dělali různé blbosti," usmála se Jane.
"Ona to uměla také," přikývla.
"Také slyšela anděli?" doktor se tvářil sice vyrovnaně, ale Jane cítila, že už zdaleka není tak klidný a sebejistý jako na začátku.
"Nevím, nemluvily jsme o tom."
"Kdy tě přes ní poprvé varovala?" doktor poprvé nechal strnou formální oslovení.
"hned co jsme se poznaly," černovláska opět zavzpomínala

(před sedmi lety)

Ze školy jsme s El odešli společně. Šla, ale na opačnou stranu než já. "Tak zatím," rozloučila jsem se s ní v hlavě se mi ozval Alain hlas, "Dej pozor!"
"Nechceš jít odpoledne ven?" nabídla mi.
"Tak jo. V kolik?" zeptala jsem se.
"Ve tři," mrkla na mě a já přikývla.
Znova se ozvala i s Ralem, "Dej pozor!" Ta slova mi zněla v hlavě až do druhého dne.

"Kdy ti řekla ať jí zabiješ?"
"Mluvila o tom už dlouho, ale nikdy tak naléhavě jako té noci co Elisa zemřela. Řekla mi, že teď už musím a poslala mě do astrální sféry tam jsem se utkaly a já vyhrála."

(Před třemi týdny)

Alaia se zjevila zrovna když jsem si četla, "Musíš jít se mnou, tentokrát už ano. Musíš nás zachránit," její hlas zněl naléhavě.
Neochotně jsem přikývla. Stejně jsem neměla na výběr. Přenesly jsem se spolu do astrální sféry na rozlehlou louku, kterou jsem nikdy v životě neviděla. Byla tam i Elizabeth a zřejmě mě čekala. Zamávala mečem.
Vytáhla jsem dýky. Souboj byl dlouhý, ale nakonec se mi přeci jen podařilo zasadit jí smrtelnou ránu. Padla mrtvá k zemi a já se z posledních sil vrátila zpět domů.
"Jak vlastně víte, že jsem to udělala já?" bylo vidět, že to dívku opravdu zaráží.
"Napsala před svou smrtí dopis," doktor vynadal kus papíru. "Až budete číst tyto řádky, tak už budu dávno po smrti. Poradím Vám kde hledat mého vraha…" zastavil a dál nečetl. "Udala Vás."
"Půjdu do vězení?" černovláska se zadívala do země.
"Nevím, spíše ne. Budu trvat na vašem léčení. Má diagnóza zní schizofrenie až budete vyléčena, tak Vás pustí," zvedl se a odešel.


(o patnáct měsíců později)

"Pojď se už dívat, Jane," nedočkavě mě volal John z obýváku.
"Už běžím," odpověděla jsem a opravdu se vydala na cestu do vedlejšího pokoje.
"Jane," ozval se mi v hlavě andělský hlas. Otočila jsem se a tam jsem ji opět viděla.
"Ty neexistuješ," oznámil jsme ji.)
"Samozřejmě, že ano," usmála se konejšivě. "Teď běž, ale dávej pozor!"
Poslechla jsem tu, kterou jsem začala považovat za výplod mé fantazie a opravdu šla. Přitulila jsem se do náruče mého přítele a doufala, že vše bude zase v pořádku.

KONEC