Čas je řeka, která plyne...

Březen 2007

Hope - DEMO

20. března 2007 v 17:45 | Briny Kalatis |  Povídky
Naděje není vždy taková jaká se zdá být.
Stejně jako každý jiný den jsem i dnes seděl zahrabán ve své pracovně, která se spíše podobala ateliéru, nad téměř nemožnou hromadou papírů. Po stole i na zemi se válely všelijaké návrhy oblečků v apokalyptickém stylu, které by si na sebe mohla obléci jen modelka a nebo satanistka. Dále se tu daly najít jakékoliv kreslící potřeby a různé smlouvy a účty. Vůbec nic tu nebralo konce a agentura se řítila s kopce téměř vražednou rychlostí.
To chce změnu, neustále mi znělo v hlavě, když jsem právě dokončoval jeden ze svých oblíbených modelů a při tom se ještě stihl v duchu modlit aby to nebyl jeden z posledních, jenže nás už zachrání snad jen zázrak. Dotáhl jsem několik posledních detailů a začal sbírat papíry, poté jsem je téměř s láskou srovnal a uložil do sejfu v místnosti, poté jsme na sebe natáhl kožený kabát a zamkl za sebou dveře.
Domů jsem to měl jen pár kilometrů, tak jsem se rozhodl vzít to pěšky cestou okolo řeky. Jako obvykle jsem byl plně ponořen do svých myšlenek když v tom mě zaujala dívka sedící na lavičce.…Naděje je krása, oslňuje…Dlouhé černé vlasy s rudým melírem jí cuchal vítr, tvář zdobily černě namalované oči a krvavě rudé rty a oděv byl stejně temný jako její pohled.
Zadíval jsem se na ní a nakonec uznal, že by to asi šlo. Pomalu jsem došel k lavičce, "Dobrý den, mohla by jste mi říct kolik měříte?"
Věnovala mi naprosto chladný pohled, "Mohl by jste mi říct proč to potřebujete vědět?" V jejím hlasu byla jistá arogance, avšak i zájem.
"Popravdě pracuji pro modelingovou agenturu a rád bych z Vás udělal naší novou tvář."
Na tváři se jí objevil udivený výraz, "Ze mě? Proč?"
"Myslím, že se dokonale hodíte pro naší novou kolekci. K tomu z vás něco vyzařuje. A měla by jste slušný plat." Na peníze se chytne každá, prolétlo mi hlavou a já doufal, že se nepletu.
Když nic neříkala tak jsem jí podal vizitku, "Když si to do týdne rozmyslíte, tak buď přijďte do agentury a nebo zavolejte."
Další den jsem stejně jako ten předešlý seděl u pracovního stolu a s nelibostí sledoval kupící se papíry když v tom zadrnčel telefon na stole. Zvedl jsem sluchátko, "Ano?" otázal jsem se a čekal kdo se ozve.
"Je tady nějaká dívka a má vaší vizitku," ozval se hlas vrátné.
Srdce mi poskočilo radostí, "Pošlete jí ke mně do kanceláře," zavěsil jsem telefon.
Po pár minutách se ozvalo zaklepání na dveře, otevřel jsem je a nechal jí vstoupit. Gestem jsem jí naznačil ať se posadí a sám si sedl za stůl. "Vypadá to, že jste se přeci jen rozhodla přijít."
"Zkusit se má všechno," usmála se.
"To je pravda." Přikývl jsem. "Pro začátek mi řekněte vaší výšku a jméno." Na adresu jsem se ani nezkoušel ptát a začal jsem mezi papíry na stole hledat připravenou smlouvu.
"Mám 167cm a můžete mi říkat Vea," odpověděla a se zájmem vzala do ruky jeden z návrhů. "Jste dělal vy?"
"Ano, všechno to je moje práce.
"Jsou dost dobré."
"Myslím, že ten styl by Vám mohl sednout." Nervózně jsem zvedl pohled, "A ještě," odmlčel jsem se, "mohla by jste mi ukázat ruce?"
"Cože? Nic proti, ale…" zarazila se, "tak dobrá. Proč ne?" Sundala si síťované rukavičky a natáhla ruce. Až na pár jizev nic. Radši jsem se neptal kde k nim přišla a přikývl.
"Tady mi to podepište," ukázal jsem na smlouvu a podal jí pero. "Výborně, sekretářka Vám ukáže kde můžete dočasně bydlet a seznámí Vás s vaším programem."
Po několika měsících se konala naše velká přehlídka. Byli sezváni všichni kdo v tomto světě něco znamenají a já chtěl do světa uvést naší novou tvář, Veu. Buď půjde agentura stejně k čertu a nebo jí zachrání, vlastně nemáme vůbec co ztratit.
Nervózně jsem sledoval modelky nalíčené černými barvami a extravagantní účesy, jenž jim dodávaly na eleganci a upravoval poslední nedostatky na modelech. Vypadalo to tu jak před plesem upírů. Usmál jsem se. Ano, je to tak, svět se mění.
Pár minut před zahájením jsme se vytratil do hlavního sálu abych z té podívané i já něco měl. Pozdravil jsem se z několika přáteli a světla zhasla. Osvětleno zůstalo jen molo a to nenápadným bílým světlem.
Sál naplnily rockové a metalové rytmy stylu jako jsou například Evanescence, Apocalyptika a Nightwish. Molo ozářily rudé reflektory a objevily se první dvě modelky.
Jedna měla dlouhé černé vlasy, černý korzet, dlouhou rudou sukni a po rukách se platily síťované rukavičky. Druhá vlastnila blond vlasy vyčesané do extravagantního účesu, rudé triko, krátkou černou sukni a děrované punčochy.
Několik dalších minut se na molu střídaly jedna za druhou a předváděli temné modely, poté je následovala i mužská část oděna většinou v kůži a nechyběly ani zbraně.
A pak přišla Vea. Když se objevila na začátku mola, tak v davu zašumělo, velmi extravagantní model nesla s neuvěřitelnou lehkostí, oči měla naprosto černé stejně jako vlasy, které zdobilo několik rudých pramínků. Udělala několik otoček…V její stopě svět hypnotizuje…Usmála se a zmizela z mola.
Ten večer se objevila ještě mnohokrát a pokaždé působila, tak jak nikdy žádná jiná, měla v sobě něco co dělalo dojem na společnost zde…Milion záblesků milion úsměvů…Ze všech stran se objevovaly záblesky a ozývalo se cvakání fotoaparátů… A na molu letí ve stylu…Vždy se tvářila, tak sebevědomě, že bylo jasné, že to co tady předvádí je její styl, že se v tom cítí jako orel, jenž může roztáhnout křídla a letět.
Když jsem o několik dní později stál u trafiky s novinami, tak jsem nemohl přehlédnout téměř nekonečné množství titulků typu: Kdo je tajemná Vea? Čím tak uchvátila? Anděl na Zemi nebo jen obyčejná holka? Jak se octla na Molu slávy? Milenka nejmladšího módního návrháře? Ano, bylo jich tam opravdu hodně.
Vzal jsem do ruky noviny s titulkem Anděl na Zemi nebo jen obyčejná holka? a otevřel určitou stránku.
Anděl na Zemi nebo jen obyčejná holka? Takové a podobné otázky zaznívají celým světem šoubyznysu po Sobotní přehlídce mladého a jistě velmi talentovaného módního návrháře Alexandra Dragona(21), který je též zván Dragon.
Je jeden z nejmladších návrhářů v tomto oboru v naší republice, ale již dnes můžeme s jistotou říct, že o něm ještě mnohokrát uslyšíme.
Jeho malá firma Dragonest měla v poslední době sice veliké finanční problémy, ale Alex se je rozhodl řešit a uvedl svou novou hvězdu, která nám byla představena jako Vea. Podařilo se nám pro Vás získat odpovědi na několik otázek, od této tajemné slečny, jenž snad vnesou aspoň trochu světla do jejího života zahaleného mlhou.
1.. Jak jste se dostala na místo modelky ve firmě Dragonest?
Dostala jsem nabídku od Alexandra Dragona abych pro něj pracovala a já přijala
2. Kde jste se potkaly?
Zde ve městě.
3. Můžeme se zeptat při jaké příležitosti?
Ano, zeptat se můžete. *usmívá se*
4. A odpovíte nám?
Bohužel ne, lituji. Omlouvám se, ale budu muset jít.
A nakonec pro Vás máme takovou zajímavou "tabulku s údaji" o naší tajemné neznámé. 1. Jméno: Vea
2. Věk: 19
3. Datum narození: 7.7.1988 (Rak
4. Výška: 168cm
5. Barva očí: hnědá
6. Vlasy: černá

Usmál jsem se, nikdo neví kde se vzala a to přitahuje pozornost, výborně. Jediný kdo ví co je zač jsem já. Všichni jí považují za anděla… Ale ona je srdce z temnoty…Ale já vím, že není. Je jiná než my ostatní…Veškerá naděje, lež, ztracení a rozpolcení…Nejspíše díky své odlišnosti se dokázala, tak rychle vyšplhat a získat obdiv a slávu…Veškerá sláva je pomíjivá jako láska…Ale měla by si uvědomit, že sláva není věčná, že je věčná jen málokdy…Když nikdo nedoufá.
Zaklepal jsem na dveře bytu kde nyní bydlela Vea, ozvalo se cvaknutí zámku a dveře se lehce pootevřely. Vešel jsem dovnitř. Když jsem zjistil, že Vea je v koupelně, tak jsem položil rudou růži na stůl v obývacím pokoji a posadil se do křesla. Čas se pomalu táhnul a já o ni začínal mít strach. Ano, omámila mě nejen svou krásou, ale i láskou.
Pomalu jsem pootevřel dveře koupelny…Bolest a sláva, ruka v ruce…Vea seděla opřená o stěnu, v pravé ruce svírala černý obřadní nůž a levou zdobilo několik šrámů. Téměř zhypnotizovaně sledovala černou sochu draka s růží v pařátech.
Když jsem si té sochy všiml, tak mi přejel mráz po zádech. Byla divná. Nemůžu říct, že by to nebyla kvalitní práce, ale neměl jsem z ní dobrý pocit. Připadala mi jako prokletá. "Co je to za sochu?" otázal jsem se potichu.
"Je to duplikát sochy z jednoho náhrobku," odpověděla po krátkém váhání.
"Z náhrobku?" nechápavě jsem sochu sledoval.
Jen přikývla, zasunula dýku do pochvy a nechala ji ležet na zemi.
Trošku jsem z nervózněl, možná by bylo lepší nechat ji chvíli v klidu, ale jakoby mi četla myšlenky jen zavrtěla hlavou. "Dej mi pět minut a já se obléknu."
Opět jsem se posadil v obýváku a čekal než se objevila mezi dveřmi. Zase jí to slušelo. Dlouhé ghotic šaty, kanady a rukavičky. Vše dokonale sladěno, měla talent v módním cítění, to jsem jí musel nechat.
Usmála se, "Půjdeme?"
"Samozřejmě," přikývl jsem a nabídl jí rámě.
Vešli jsme do sálu plného lidí. Všichni se za námi otáčeli. Tedy spíše, všichni se za ní otáčeli. Byla dokonalá. Ladně proplouvala mezi hosty a vyhýbala se komukoliv kdo působil jako zvědavý novinář…Obětuje nejvyšší cenu…Zapřísáhl jsem se, že každý kdo by o ní chtěl vědět něco víc a tím jí ničit kariéru zemře.
Zadíval jsem se jak upijí u baru ze sklenice rudé víno…Jako jed v její ruce…Působila téměř démonicky.
Někdo mi zaklepal na rameno. Otočil jsem. Byl to Peter, můj právník a starý přítel, dali jsme se do dlouhého hovoru a když jsem e opět zadíval k baru, tak tam nebyla…Jako šepot byla pryč.
Peter se usmál, "když je na molu, tak vypadá jako anděl, který právě padá z nebe"…Jako když anděl padá…"Tak kápni božskou, odkud si jí vytáhl?"
"Tak dobře," rezignoval jsem…Ale ona je srdce z temnoty…"Objevil jsem jí jednou když jsem šel domů z práce. Byla oblečena podobně jako dnes, na molu, prostě v ghotic stylu a něco z ní vyzařovalo."
"V čem je problém? Jede v něčem?"
"Proč by měla?" odpověděl jsem naprosto chladně.
"No, já jen, že od ní držíš veškeré novináře, tak daleko od ní."
"Víš, ona je jiná," zamyslel jsem se…Veškerá naděje, lež, ztracení a rozpolcení…"Je temná," nic lepšího mě nenapadlo.
Peter se rozesmál, "Hlavně ti pořádně leze na mozek."… Veškerá sláva je pomíjivá jako láska…"Nezapomeň, že sláva vydrží dlouho jen když v to nedoufáš," zopakoval frázi, kterou jsem mu kdysi řekl já… Když nikdo nedoufá.
Opět jsem stál před jejími dveřmi s růží v ruce, otevřela mi a řekla ať na ní počkám v obýváku. Posadil jsem se a dal růži do vázy, která tam posledně nebyla.
Když se vrátila, tak měla v ruce dvě sklenice s vínem. Jednu položila přede mne a z druhé upíjela víno…Jako jed v její ruce…Opět na mě působila tím démonickým dojmem.
Upil jsem ze sklenice a před očima se mi začali tvořit mžitky…Jako šepot byla pryč…Rozhlížel jsem se, ale nikdy nebyla…Jako anděl…Když jsem jí opět spařil padala k zemi…­Anděl padá. Chtěl jsem jí pomoci, ale usnul jsem, mohlo za to víno.
Jak jsem později zjistil dala mi do něj uspávací prášky. Nejspíše nedokázala unést zlo tohoto světa a mě tu potřeboval, protože nechtěla zemřít sama. Nikdy už nepotkám tak úžasnou dívku jako byla ona. Navždy mě bude tížit samota a sen, jenž mě teď pronásleduje každou noc.
Červené víno měnící se v Zelený jed… Jako jed v její ruce…Pak se rozplývá a mizím i před očima… Jako šepot byla pryč…Celá v černém stojí nade mnou a na zádech má černá křídla… Jako anděl…A pak padá k zemi a já ji nemohu chytit… Anděl padá.

Luis Royo - rozhovor

18. března 2007 v 18:22 | Briny Kalatis |  Umění
Dovolím si sem vložit rozhovor, který přeložila petruschka.
Řekněte mi něco o vašich začátcích…
Narodil jsem se v Cutandě, moji rodiče byli emigranti. Tady (ve městě Zaragoza - pozn. překl.) jsem se ocitnul, když mi bylo šest měsíců, takže stěží můžu říct, že jsem bydlel na vesnici, s výjimkou léta, kdy jsem pobýval s mými prarodiči. Můj příběh není nijak neobvyklý. Měl jsem hodně rád malování už když jsem byl dítě a moje matka mi vždy říkala: "Můj synu, dělej něco užitečnějšího, malíři obvykle zemřou hlady." Studoval jsem, abych se stal stavebním kreslířem a potom jsem přešel k dekoraci, protože jsem to považoval za více umělecké. Docházel jsem na nějaké malířské kurzy v Umělecké škole a pracoval jsem na studiích dekorací po osm let. Ale již jsem dělal comics, účastnil se výstav, maloval doma…
Jaký druh malby jste dělal?
To bylo malování typické pro tu dobu, s velkými formáty. Sociální malby, kritizující Francouze, policii a podobně. Všechno bylo velmi ponuré (snad policajtova hlava s konzervou špenátu Pepka námořníka, jako druh malby), sledující styl Equipo Crónica nebo Rafaela Canogara

A během roku 1978, jste se rozhodnul pro oblast comicsu. Kdo a jak vás přesvědčil podstoupit tak radikální změnu?

Byl to pravděpodobně magazín Totem a comicsový styl který přišel po květnu 68. Bylo to jako zjevení. Až do té chvíle jsem viděl jen věci jako Roberto Alcázar y Pedrín. Tak jsem začal dělat komiksové sešity a za dne na den jsem opustil dekoraci; byl to druh sebevraždy, protože jsem sám sebe zamknul doma na dva nebo tři roky. Nakreslil jsem mnoho comicsových stránek, některé z nich, z mého současného pohledu, byly opravdu šílené. Neměl jsem představu, jak svět comicsu funguje, ale vytvářel jsem obrovské množství práce, hodil to všechno do složky, popadl ji a jel s do Francie, která je, teoreticky, místem, kde se zrodil comics. Společnost v Paříži akceptovala některé moje práce, ale ne mnoho, zvláště v porovnání s tím, kolik jsem jich udělal. Dělal jsem surrealistické sešity, založené na jistých výstředních scénářích Anthonia Altarriba.

Jak se vám podařilo prorazit? Četl jsem ve vašem životopise, že kolem roku 1981 jste se začal podílet na mnoha publikacích: El Vibora, Rambla…

Jo, byla to velmi zajímavá změna, protože jsem mohl touto cestou publikovat moji práci docela často. Z ničeho nic jsem si ale uvědomil, že opakování postavy políčko za políčkem je pro mě velmi únavné a nudné a nemohl jsem to vydržet. Tak jsem udělal další radikální tah a začal dělat ilustrace. Tam se cítím mnohem pohodlněji a stále to tak je. Jsem tvůrce imaginárních světů, který pracuje ve dvou směrech: jedna věc je na zakázku zadaná práce a druhá, úplně odlišná, je moje vlastní svoboda jako tvůrce, několik alb dělám pro sebe. A stále si tu svobodu udržuji. Na konci dne, kdy dokončuji knihu jako třeba III Milennium, říkám vždy mému agentovi, nevolej mi během následujících dvou měsíců. To je příliš nebezpečné umlčet všechno náhle, protože tenhle pramínek zakázkových prací je také druhem uvědomění, volání k risku a výzva a také k samoléčbě. Pro mě jsou podklady základem. Získávám nápady z módních časopisů, z kina, z klasického umění. Umělec je jako houba. Občas, si sednu, nasadím si sluchátka a poslouchám nějaké hudební kousky, třeba od Prince nebo jiných lidí. A získávám mnoho nápadů také odsud.

Věnoval jsem zvláštní pozornost vaší technice, tak podrobná a perfektní, oslňující, fotografická, hyper-realismus snu. Můžete nám vysvětlit, jak to děláte?

Používám mnoho materiálů. Mnohokrát začínám s vodovými barvami, jindy s akryly, nebo s tužkami… Používám postupně airbrush, objevuji ilustraci krok za krokem. Na konci, když mám celou kompozici a postavy jsou více nebo méně dokonalé, musím použít olejové barvy k úplnému dokončení. Barevná bohatost olejových barev je mnohem vyšší než u akrylu, vodových barev nebo jiných materiálů.

Jak je to s vaší fascinací ženami a jejich nespoutanou anatomií: nádherné oči, obličeje, prsa, klíny, zadky. Není to trochu choré?

Budu upřímný: jestliže jste druh muže, který má hodně rád ženy, vždy budete ženskou postavu idealizovat, kdykoli si představíte postavu, přijde vám na mysl žena. Já kreslím také muže. Ale žena je bytost, kterou mám raději. Dokonce když přemýšlím o padlém andělu a Luciferské ikonografii, vždy přičítám, dodávám nějaké ženské anděly …Nahota je jeden z kánonů krásy, ale já nemaluji vždy nahé ženy. Naše civilizace se mění velmi rychle a náš vkus pro ženy se mění také. To není ten stejný druh androgyní ženy z konce osmdesátých let, která praktikovala body-building, měla silný upřený pohled a na druhou stranu byla nevinnější než nynější archetyp, zvrhlejší, ale také víc uličnický. Tyto ženy, které jsou v současnosti modní, mají určitý vzhled trosky/feťačky s vychrtlým, kostnatým tělem jako Kate Moss. Říká se, že další krok bude směrem k normálnímu typu, jakým je třeba Nieves Álvarézová. Nemyslím si, že ano, protože se domnívám, že v normálnosti není mnoho úchylnosti a všechno je o úchylce, cizosti. Z toho důvodu se tolik zaměřuji na motiv Krásky a Zvířete. Jsem si jistý, že lidská bytost je plná temných zákoutí, že jsou v podstatě všichni z nás duševní zvrhlíci. Vlastně ani nechceme nahlédnout dovnitř sebe sama.

Je toto vnímání skrytého to, skrytá představa to, co fascinuje tolik Američanů?

Americká společnost je kompletně zvrhlá a puritánská a případ Clintona a Lewinské to znovu dokázal. Ale tady jdeme tou samou cestou… Všechny země mají nějakou svou typickou vlastnost: Američané jsou rozrušení tváří v tvář sexu, ale Němci nemohou vydržet pohled na krev. Cenzurovali některé moje ilustrace.
Zdá se, že bojujete s puritány pomocí půvabu, krásek a provokace, zvířeckosti a zoofilie.
Trestám je tak, jak jen můžu. V III Millennium je černý Kristus. A moje poslední práce, Prohibited Book, má silný sexuální charakter, včetně homosexuálních scén, zoofilie, starých fotografií
Říkají, že Španělé nemají fantazii... Vy jste výjimka.
Co by na to asi řekl Luis Buńuel? Mluvme vážně. Můj celý svět snů je velmi důležitý. Žiji zamčený v mém domě, ale to se může stát opravdovou posedlostí. ... Z ničeho nic mě popadne, že musím jít... dolů k El Corte Inglés, a i kdybych měl i jen chodit nahoru a dolů po schodech, aspoň mám na chvíli pocit, že žiju ve městě, s lidmi okolo mě, s vědomím, že patřím do tohoto světa, protože na konci dne mohu věřit jenom v to, co vidím na svém kreslícím prkně. A to nežertuji. Čas od času mám opravdový problém s identitou. Kdo jsem? Nežiji uvnitř desky, na kterou kreslím?

Vyprávěli mi jsem v knihkupectví Taj Mahal, že když cítíte inspiraci, neholíte se a nesprchujete se.
To jsem říkal, když jsem prezentoval jednu svou knihu. Nyní jsem trošku více vytrénovaný mojí ženou. Dnes jsem si dal sprchu, ale možná si další nedám po celý týden, protože budu příliš pohlcený prací. Když jsem příliš zapletený do práce na knize, je to jako byste byl na lovu. Dokonce se pokouším vyhýbat se jakémukoliv čtení, abych neztratil soustředění.

Ale spíte, ne?
Ano, byly chvíle, kdy jsem chodil spát oblečený bez toho, abych si vyměnil oblečení. Každý má nějakou tu úchylku: Já jsem pesimistický s tendencemi k depresi a potřebuji maximální soustředění. Musím dostat všechno ven z mé mysli: Neotvírám okna, nevycházím ven, nevyměňuji si oblečení dokud není práce dokončena. Když pracujete, jste s tím ve styku, vkládáte do toho všech svých pět smyslů. Cítil jsem, že to musím dělat tímto způsobem a také to tak dělám. Trávím celé noci prací, chodím spát ve čtyři hodiny ráno, v oblečení a v botách a když se později probudím, vracím se zpět k práci. Možná za tím byl jen nedostatek metodičnosti. Vytrpěl jsem mnohem více, než nyní. Teď trpím také, protože vytvářím své práce s bolestí a utrpením, s posedlostí a potěšením, ale není to tak tvrdé jako předtím. Když dokončuji knihu, neopouštím svůj dům po dva měsíce. A sprchuji se jen jednou za čas.

Nevím, jestli vám mohu položit tuto otázku...
Jestli s někým spím, během těch dní? Samozřejmě ne. Opravdu.

A to násilné pozadí ve vašich pracích, je to druh kritiky, omluvy nebo jeden z vašich hlavních záměrů?
Co mě opravdu vadí je tato neposkvrněná společnost, tak prudérní, která cítí rozrušení tváří v tvář sexu a násilí. Připadá mi to tak nepřijatelné a falešné, že se oni cítí přitahováni mými ilustracemi, které jsou přirozené. Myslím, že bych nemohl zabít mouchu. Ale rád provokuji, zneklidňuji.

Myslíte tím, že omlouváte násilí svými pracemi?
Ano, a nestarám se o to. Máme uvnitř sebe násilí a myslím, že jeho zapírání nemá smysl. Znát to znamená sebekontrolu. Zapírat to je jako jít do Muzea Prado a vyházet všechny obrazy obsahující násilí. Jen pár holandských krajinek by zůstalo. Můžete jít do Sixtínské kaple a najdete tam spousty démonů, stejně tak, jako nahá těla a výbušnou sexualitu. Pak jsme náhle ve dvacátém století a mluvíme o násilí a televizi, které poškozuje děti... Co si myslím já, že je škodlivé v televizi, jsou všechny ty oplzlé show, všichni ti lidé vysvětlující svoje nesnáze, které můžeme nyní vidět na jakémkoliv programu. Nechme je snít. Děti milují násilí, což je to, co je udržuje v činnosti. Když byl můj syn mladší, brával jsem ho na sledování nejrůznějších druhů filmů, nebo jsem ho děsil hororovými příběhy a myslím, že to bylo velmi zajímavé... Tyto druhy názorů jsou pro mě velmi nepřijatelné. Nyní chtějí pouštět dětem klasickou hudbu. Ale no tak! Potřebujete je zasáhnout tak silně, že jejich hlavy budou plné představ. To vytvoří nádherný vnitřní svět. Ale pozor, vytahovat pistoli je úplně jiná věc. Pro přísně tvůrčí úhel pohledu je násilí, stejně jako zlo, velmi užitečné a tvůrce jej potřebuje. Bez něj nemůžete pochopit historii, civilizaci nebo dokonce lidstvo jako celek.

Za každým vítězem je vždy určitý vztek. Cítíte se v tomto ohledu zneuznaný?
Ano, trochu, ale nezraňuje mě to. Byly časy, kdy jsem cítil více bolesti a také se cítil velmi špatně. Běžte ven, kde jsou vaše práce hodnoceny a vystavovány a pak se vrátíte z USA, plný iluzí a nikdo vám nic neřekne. Občas si myslím, že lidé zapojení v kultuře v této oblasti stále žijí v Přechodu, stagnují. Nemají bystrost. Když jedu do zahraničí, vidím všude průmysl podporující kulturu. Tady se všechno zdá soustředěné do ústraní, na starší lidi (a to proti nim nic nemám).

Ano, ale oni objevují, znovu získávají velmi zajímavé kulturní dědictví
Nepřehánějte. Je zde je muzeum ilustrace v Massachusetts a některé moje práce jsou tam vystaveny. V Německu také. To jsou místa, která jsou moderní, agilní, zajímavá pro mladé lidi. Zde je zastaralá mašinérie institucí a lidé mají nápady, které už dávno vyšly z módy. Kultura Španělska je tak moc staromódní. Vždy jsem miloval Barcelonu, potřeboval bych tři životy k tomu, abych mohl vidět všechno, co to město nabízí. Byla chvíle kdy se zdálo, že jsme tady byli nadosah ke stejné úrovni jako Barcelona, ale nyní se rozdíly mezi oběma městy značně prohloubily

Nemůžete si stěžovat. Jste žijící důkaz že Zaragoza může triumfovat za hranicemi Španělska.
Já si nestěžuji. Věci se pro mě vyvíjejí dobře. Jediné věci, které nyní potřebuji je fax, můj agent a moje práce. Za dva dny jsou mé práce vystaveny v New Yorku. Co víc můžu chtít?
Mluvme o vašich zájmech.
Četl jsem pár novel, často z profesionálního důvodu. Jsou práce, které potřebují k dokončení i dva týdny. Musím přečíst tolik dokumentace! Čas je jeden z největších tyranů konce století. Miluji boxování, je to nejplastičtější sport na světě.

Všimnul jsem si, že ve vašich knihách citujete Danta, Johna Miltona, Tolkiena...

Čtu od klasiky až k latinsko-americké tvorbě, všechno co mohu sehnat a je to vyžadováno mojí profesí. Nečtu mnoho novin a nesleduji zprávy v televizi. Jsem konzument obrázků. Nikdy jsem neviděl žádný televizní seriál.

Cítíte se tedy plně Španělem?

Ano, ano, ale nemám rád regionalismus. Jsem občanem světa. Myslím, že být Španělem je prostě jen fakt, že jsem se narodil na jednom určitém místě. Narodil jsem se tady a cítím se zde dobře.

Luis Royo - životopis

18. března 2007 v 18:17 | Briny Kalatis |  Umění
Luis Royo je jedním z nejznámějších a nejuznávanějších malířů světa. Jeho malby jsou vždy obklopeny úchvatně temnou atmosférou, z které vyzařuje temnota. Osobně obdivuji jak dokáže z dívky jenž mu stojí modelem vytvořit anděla smrt(viz. obrázek).
Podívejte se jak dokonale dokázal pochytit postavu dívky a jemný šaty na ní, jenž vypadají jako by byly z vody, ve které stojí. Tvar obličeje se mi více líbí na kresbě, protože má, dle mého názoru, jemnější rysy a vlasy jakbysmet. Křídla jsou tvořeny velmi osobitým způsobem a atmosféru potrhává šedomodré nebe.
Musíte uznat, že Luis a jeho umění je něco bez čeho by se svět umění nejspíše neobešel. Tento nadaný muž se narodil v roce 1954 ve Španělském městě Cutanda a již od útlého mládí se věnoval studiu kresby, umění a designu.
V sedmdesátých letech pracoval v několika designérských ateliér. Se svými kresbami se účastnil mnoha výstav po celém Španělsku.
V průběhu osmsedmdesátých let se začal velmi zajímat o comics a jeho kresby se začaly objevovat renomovaných publikacích jako jsou "1984", Comic International, Rambla a občas El Vibora nebo Heavy Metal…
V roce 1983 začal v jeho tvorbě převládat žánr fantasy a sci-fi a Luis začal dlouhou spolupráci s Normou Editorial
V současné době je jeho tvora publikována i v Tor, Berkley, Avon, Warner, Bantam, Zebra, NAL, Pocker Books a časopisy jako Heavy Metal, Cimoc, Penthouse, atd.
Royo dokázal stvořit tajuplný, sugestivní, bizardní, chvílemi až morbidní svět plný démonů, kouzelníků, andělů, čarodějů, krásných žen, monster a temnoty. Snad nikdy nepřestanu být fascinována jeho schopností pochytit lidské pocity jako jsou strach, nenávist, touha, nevinnost, láska, naděje a v neposlední řadě smrt.
Též vytvořil Labyrinth Tarot a sám k němu napsal i text.
Tento autor pro nás může být snílek či vizionář zobrazující možnou minulost či budoucnost, geniální ilustrátor nebo jen morbidní zvrhlík.Záleží pouze na úhlu pohledu, kterým se budete dívat na jeho kresby. Každý kdo jeho kresby spatří v nich něco nalezne, tedy samozřejmě pokud něco nalézt chce. Smysl pro detail, dokonalé ženské nebo mužské tělo ve fantastické výpravě, často se zbraněmi všeho druhu, to je obchodní Royova značka, která ho právem vynesla v jeho branži mezi elitu.

Magie

17. března 2007 v 0:23 | Briny Kalatis |  Filosofie
Úvahu naleznete zde...Magie a vše okolo ní

Magie a vše okolo ní...

17. března 2007 v 0:22 | Briny Kalatis |  Magie
Co je to magie? Je to jen lidský výmysl a nebo existuje něco jako nadpřirozené síly? Mohli existovat čarodějnice? Jak se staví k magii křesťanství a satanismus? Je možné magii ovládat? A co když je to jen lidský výmysl?
Na mé oblíbené stránce(které budeme říkat Info) jsme se svými přáteli(dále nazývaní jako Draci) rozhodly zavést debatu na téma Dračí magie. Posbírala jsem své příspěvky a jejich nápady abych magii aspoň trochu přiblížila i Vám.
Shodly jsem se, že magie je energie, je všudypřítomná a obklopuje vše okolo nás, avšak málokdo jí dokáže vnímat. Je to stejné jako se vzduchem, pokud zrovna nefouká vítr, tak si ho neuvědomujeme. Okolo nás létá spousta molekul a atomů, ale my je nebereme na vědomí, ale přes to bez nich nemůžeme žít.
Co přesně je energie? Podle mé sestřičky je energie neomezený pojem. Nejspíše si pod tím každý představí něco jiného a možná se objeví v něčí hlavě i pojem elektřina. Ano, ve své postatě i to je pravda, protože čistá energie je například blesk. A blesk dává i bere život. Pokud někomu, stejně jako mě zezačátku, nedochází jak život dává, tak jím doktoři nahazují srdce.
Draaki pronesla: Pokud víme, tak elektřina jako taková se dá vědecky podložit. Můžeme ji na zaklade fyzikálních zákonů vyrábět, využívat a měnit, ale nikdo si nemysli ze je to magie. Buď je magie pro nás stále jen to co neznáme a neumíme to vysvětlit, a nebo je opravdu magie i to co známe jen to nedokážeme víc pochopit.
Líbí se mi ten nápad spojení moderního technického světa s magií. Myslím, že elektřina by opravdu mohla být magie. Problém je v tom že čaroděj když čaroval, tak energii specifikoval a usměrnil, tudíž vznikala různá kouzla, což mi dnes nesvedeme, proto zůstáváme u čisté energie, tudíž u elektřiny.
Magie se dá vnímat mnohými způsoby a jeden z nejznámějších je(cituji Niki): To je další ze stylů vnímání magie...pětice elementů jsou vlastně elementární pojetí energie jako takové....Dá se říct, že ji může někdo brát jako modrá, červená, zelená, stříbrná a jing jang magie(černá a bílá)...Podle mě je tohle nejznámější verze magie, která nás oklopuje.
Pro ty co neznají přesný význam symbolu jing jang se ho pokusím osvětlit. Symbol pochází z Číny. Černá polovina představuje ženský princi, zlo a fénixe, zatímco bílá polovina symbolizuje mužské síly, dobro a draka. V každé půlce je kolečko druhé barvy, jenž má představovat část druhu síly mísící se s tou, ve které uvízla. Má znázorňovat, že nic není jen zlé nebo jen dobré(nic není jen černé nebo bílé).
Já s ní víceméně souhlasím. Podle mě je totiž pět živlů, i když známí jsou jen čtyři, snad mohu říct, základní, což jsou Oheň, Vzduch, Voda a Země. Ten pátý bych nazývala Pátý element, ale nepředstavoval by lásku, nýbrž magii neboli energii.
Moc mě zaujala teorie, kterou napsala jeden z draků a to konkrétně Abraxas. Dovolím si ho citovat: Jak už jsem říkal, energie je nespecifikovatelná. Takže to je i magie. Vezměte si třeba úkon živočicha. Pohyb co udělá, je přesměrovaná energie. K tomu, aby přisel na to, ze teď úkon má udělat, mu řekne mozek. Co je to ale mozek? Mozek je nahromaděná energie, která je spotřebovaná činnostmi.
Z jiného soudku: na stvoření atmosféry, byla za zapotřebí energie, kterou vyprodukovaly rostliny. Ty vznikly vynaložením energie řas, řasy vznikly vynaložením energie od planktonových částic. Vznik povrchu vznikl vynaložením energie pro vznik země, což byl vlastně dříve plyn, tedy nashromážděná energie a energie takzvaného "velkého třesku", což vlastně byla energie, která se formovala. Kde se tedy vzala energie na vznik země? Nikde a presto všude. Je to vlastně ve co vidíme i nevidíme, je všude a ve všem.
Co lidé, ovládání magie a její omezení? Magie je dle mého názoru naprosto neomezená a to minimálně v astrální sféře. V astrálu víceméně můžete mít na co pomyslíte a není to téměř žádný problém. Uznávám že myšlení lidí je omezené, ale přece jenom...
Mám jistou teorii: Kdyby lidé dokázali ovládnou tu část mozku, kterou nepoužívají, tak by se podle mě dostali ke schopnostem, které teď nemají, což znamená přísun nadpřirozených schopností jako je třeba magie.
Vzhledem k tomu, že se magie objevuje ve všech lidských kulturách, tak si myslím, že má reálné podklady a někdy byla více viditelné než nyní, z čehož usuzuji, že lidé mohli mít přístup k této části mozku a tím moci ovládat i něco jako nadpřirozené síly.
Například bůh. Objevuje se ve všech kulturách, ale proč by to nemohl být jen člověk, který umí něco víc? Třeba takový Ježíš. Se svou sestrou Niki jsme dali dohromady tuto teorii: Ježíš Kristus existoval, to je to historicky doloženo. Říká se, že měl kolem hlavy svatozář, což bychom specifikovali jako zlatou auru. Má jí jen málokdo, ale proč ne? Když jí může mít Nikiina matka… Jak to, že o ní vědělo tolik lidí? Snadno. Stačilo pár takových co vidí auru a informace o někom kdo umí zázraky se roznesla velmi rychle. Pokud, ale Ježíš nebyl bůh, jak to že uměl zázraky? Odpověď je opět prostá. Léčil pomocí síly reiky. Z toho všeho vyplývá, že Ježíš byl jen obyčejný člověk se silnou vlohou pro magii.
Proč to lidé dokázali magii dříve ovládat a nyní ne? Lidé se vyvíjí. Měnili se a tím mohli o tuto schopnost přijít. Dnes je jiný styl života, mnozí žijí nezdravě a tak podobně. Takoví satanisti se o magii zajímají velmi hodně a kodex a řád jim zakazuje kouřit, hulit, pít alkohol, fetovat a podobně. Většinou jsou to abstinenti, kteří jen sexuálně žijí.
Nejspíše si teď říkáte, že se pletu, ale věřte mi, že ne. Něco o satanismu vím a dovolím si Vám ho trošku osvětlit. Satanismus je styl života a řekla bych, že se dělí do dvou skupin. Tu první tvoří ti, kteří věří v satana. Těch úplně posedlých, řekla bych maniaků, co by zabili člověka kvůli oběti svému "bohu" je jen velmi málo. Dále bych do této skupiny zařadila ty, kteří sice věří, ale nebývají nebezpeční, aspoň pokud jsou k tomu donuceni(např. Sebeobrana). Jeden z rozšířených problémů v této společnosti by mohlo být znásilnění, protože pomocí orgasmu se podle starodávných pověstí nejvíce přiblížíte ďáblu.
Druhou skupinu tvoří ti, kteří se chtějí lišit od "normální" společnosti.
Mnohdy se ani tak nezajímají o satanistický styl života, ale o to jak co nejvíce vybočit. Často pijí, kouří, snad i fetují, děsí civilizaci a dělají satanismu špatnou pověst.
Co symboly satanismu? Je pravda, že už mírně vybočuji s tématu, ale chci tím navázat na další, takže mi to prosím promiňte. Za symboly satanismu je považován obrácený pentagram(pěticípá hvězda), obrácený kříž, had a drak. Myslím že mu tyto symboly přiřknulo křesťanství. Obrácený kříž, protože satan je opak boha. Hada, protože svedl Evu k prvnímu hříchu. A draka, protože lidé se báli ďábla a nestvůr z pekla.. Jednou z typických zjevení je i drak. Chrlí oheň, ten byl ďáblu přisuzován, byl nebezpečný a žral lidi(nic proti, ale každý se musí nějak živit). A kdo by stvořil něco takového než ďábel, že?
Tím jsme se přesunuli k tématu náboženství a teď mám na mysli konkrétně křesťanství. Křesťanství nemám ráda, protože potlačovalo magii a zabíjelo čarodějnice. Církev totiž se bála toho, že by někdo kdo ovládá nadpřirozené síly mohl lidi přesvědčit o tom, že Ježíš není bůh a přeci jen hrstka věřících se ovládá mnohem lépe.
Velmi přesnou specifikaci křesťanství napsal Drakobíjcobijec: Křesťanství mě osobně přijde špatné, postavené na špatných základech. V tohle křesťan věří, a věří-li v něco jiného je to pohan ne-li ještě hůř kacíř, a jako takový si zaslouží očistu plamenem(viz.nejznámější citát z bible: čarodějnici nenecháš naživu, originál nejspíš obsahoval traviče nenecháš naživu a vzhledem k tomu že čarodějnice byli považovány za traviče duší byli i nebezpečnější než běžní traviči). Náboženství mi přijde vůbec špatné jako instituce…každý by si měl věřit tomu čemu chce dle toho jaké má znalosti a zkušenosti se světem. Každé náboženství je jen pohled na svět, není ničím jiným než aplikovanou filosofií. nemám nic proti věřícím ani křesťanům ale proti křesťanství všeobecně toho mám moc. Vím tyto dva pojmy by se neměli moc zevšeobecňovat...je to jako říct o dracích že nezabíjí lidi...je i není to pravda...záleží na jednotlivci...a to samé platí i o magii. Magií se dá ubližovat i pomáhat. Proč nebyla sestrojena atomová bomba dřív??? Ti kdo mohli jí sestrojit se o to nepokoušeli věděli že by to bylo špatné a nepomohlo by to jejich věci…vždyť už Einstein věděl o nějaké velice ničivé zbrani jejíž tajemství si vzal z týž důvodů do hrobu.
Od křesťanství se odvinulo jiné náboženství a to satanismus Jak už jsem jednou řekla, tak můžu potvrdit, že satanismus je prolezlý magií. Mnoho satanistů se o magii nějakým způsobem zajímá a většinou nemají problémy s jejím provozováním…samozřejmě omezeně s naší moderní technickou dobou. Možná proto byli čarodějnice páleny jako spřízněnkyně ďábla.
Magickou podstatu má i vykládání karet. Já osobně mám doma Dračí taroty a několikrát jsem si je zkoušela vyložit. Musí u toho být ticho a klid. Vždy když si je rozložím, tak u toho získám takový zvláštní pocit…ruce si sami vybírají karty...téměř automaticky...uvažuji jen nad tím že po nich něco chci a oni mi většinou odpoví...svým způsobem. Je úžasné ptát se jich večer na uběhlý den a potom si je vyložit. Přesně ukazují jestli byl nebo nebyl úspěšný, zdali si potkal známé lidi a podobně. Je to takové tajemné a zajímavé.
Jak je totožné, že nám karty mohou odpovídat? Cituji Niki: Tarot je jako takový sám osobě propojen s astrálem. Díky těmto kartám máme možnost navázat se na astrální sféru z jiného stylu než normálně…Můžeme si pomocí karet najít svého dračího průvodce, atd. Tohle je duchovní magie...vibrační magie...stejně jako moje kyvadlo...je to instinktivní…
Osud. Existuje cesta, kterou musíme jít nebo si jí volíme sami? Já v osud věřím, ale jen do jisté míry. Věřím tomu, že je nám udán jakýsi směr, ale ne že jsou určeny zastávky na něm. Svůj život si řídíme sami…
Někde jsem slyšela, že paralelní reality se tvoří, tak že pokaždé když člověk učiní závažné rozhodnutí, tak se vytvoří nová dimenze s rozhodnutím opačným…dám příklad...jste na rozcestí a můžete jít buď doleva nebo doprava...jdete doprava a v tu chvíli se realitní svět rozdělí a v tom dimenziálním jdete doleva. Občas když se pro něco rozhodnu, tak se mi po nějaké době zdá že vidím jakoby záblesk z toho co by se stalo kdybych se rozhodla opačně nebo možná toho co se teď děje někde jinde…Podle mě osud je dost zvláštní...
K osudu se váže i vykládání budoucnosti z ruky. Nikdy jsem nepotkala nikoho kdo by to uměl, ale podle mě to funguje na podobném principu jako numerologie…tou jsem ve středu jsem dělala výklad kamarádce podle jména a ona z toho nemohla, protože to na ní přesně sedlo. Stává se mi to většinou. Podle mě bude na stejném principu fungovat i čtení z ruky. Něco je Vám dáno...nějaké základní vlastnosti a tak...a ty se tam dají vyčíst…ale nevěřím tomu že na ruce poznají že umřeš v 67 a budeš mít 3 děti.
Součástí magie je i hypnóza. Jde o uvržení člověka do jakéhosi spánku a ovládnutí jeho podvědomí. Zhypnotizovat jde téměř každý, ale hypnotizovat umí většinou jen ten, který zaprvé může být zhypnotizován a zadruhé k tomu má vlohy.
Hypnóza se dá použít k mnoha různým věcem. Nebudu se snažit o nějaké převratné slovní obraty, ale dovolím si použít další citaci mé milované sestry: Hypnóza není zas tak špatná věc...záleží na tom k čemu a jak je využívána a také jde o toho kdo hypnotizuje. Když je to dobrá bytost, může Vám hypnózou velmi pomoci…Třeba se dá využívat i jako forma diety nebo když má někdo až moc silné fobie, tak se jich lze takto zbavit. A pak je tu další možnost, pomoci hypnózou ke vzpomínkám. To má své pro a proti…Někdy není dobré se hrabat v minulosti, ale jindy to zase může pomoci…a tak podobně…dle mého jde jen o přístup a důvod proč je prováděna.
Dále je tu také elfí magie. Jde například o pravou podstatu věci. Každá věc má své pravé jméno. Není to jméno, které Vám dali rodiče, ale je to jméno, které můžete najít jen vy sami a pokud se Vám to povedete, tak by jste ho neměli nikomu říkat ,protože je to způsob jak nad Vámi získat absolutní moc. Zjištění tohoto jména určitě vyžaduje větši umění než používání telepatie, chození do astrálu, hypnóza, atd. Je to poměrně složité a ani já přesně nechápu jak se toto jméno dá zjistit…jsem, ale odhodlána to své najít.
Tak pomalu si začínám myslet, že jsem toho zatím napsala dost, takže zde uvedu už jen jediné téma a to dobro a zlo. Magie černou a bílou, avšak neřekla bych, že bílou magií se vždy koná dobro a černou zlo. Jde spíše o to, že bílá magie je poněkud jednodušší než černá…tak je ničivější. Jde, ale o to kdo jí používá, protože pokud se někdo rozhodne konat zlo, tak ho klidně může konat bílou magií a naopak pokud se někdo rozhodne konat dobro, tak to klidně zvládne i magií černou. Dobro a zlo je prostě irelevantní…
PS: Nebojte, je to mám první, ale určitě ne poslední úvaha o magii, takže se můžete těšit na pokračování…pokud by jste měli nějaké dotazy, tak Vám ráda odpovím.

TATU - Friend or foe - ČJ

3. března 2007 v 10:38 Texty písní
Jsi přítel nebo nepřítel?
Je moc pozdě?
Nic se nedá zachránit
Díváš se pryč
Vyčisti všechny ty škody
význam
všech slov o lásce
zmizel
kdysi jsme , milovali jedna druhou
dávali si všechno navzájem
tajně lhali
tak, jsi přítel nebo nepřítel?

milovali jedna druhou
žili pro sebe navzájem
tak, jsi přítel nebo nepřítel?
protože já to kdysi ještě věděla
sliby
posvátná doznání
a nevinná show citu
dotknu se tvé ruky
hologram
jsi tu ještě?
kdysi jsme , milovali jedna druhou
dávali si všechno navzájem
tajně lhali
tak, jsi přítel nebo nepřítel?
milovali jedna druhou
žili pro sebe navzájem
tak, jsi přítel nebo nepřítel?
protože já to kdysi ještě věděla
kdysi jsme
kdysi jsme
kdysi jsme, kdysi, kdysi
je moc pozdě?
Nic se nedá zachránit
Díváš se pryč
Vyjasňuješ všechny ty chyby
význam
všech slov o lásce
zmizel
kdysi jsme , milovali jedna druhou
dávali si všechno navzájem
tajně lhali
tak, jsi přítel nebo nepřítel?

milovali jedna druhou
žili pro sebe navzájem
tak, jsi přítel nebo nepřítel?
protože já to kdysi ještě věděla
kdysi jsme , milovali jedna druhou
dávali si všechno navzájem
tajně lhali
tak, jsi přítel nebo nepřítel?

milovali jedna druhou
žili pro sebe navzájem
tak, jsi přítel nebo nepřítel?
protože já to kdysi ještě věděla
protože já to kdysi ještě věděla
tak, jsi přítel nebo nepřítel?
milovali jedna druhou
tak, jsi přítel nebo nepřítel?

tajně lhali
tak, jsi přítel nebo nepřítel?

TATU - Friend or foe - AJ

3. března 2007 v 10:37 | Briny Kalatis |  Texty písní
Is it too late?
Nothing to salvage
You look away
Clear of the damage
The meaning to
Our words of love
Has disappeared

We used to love one another
Give to each other
Lie undercover so
Are you friend or foe?

Love one another
Live for each other
so, are you friend or foe?
'Cause I used to know

the promises
Hollow concessions
an innocent
Show of affection
I touch your hand
a hologram
Are you still there?

We used to love one another
Give to each other
Lie undercover so
Are you friend or foe?

Love one another
Live for each other
so, are you friend or foe?
'Cause I used to know

we used to
We used to
We used to
We used to, used to, used to

Is it too late?
Nothing to salvage
You look away
Clear of the damage
The meaning to
Our words of love
Has disappeared

We used to love one another
Give to each other
Lie undercover so
Are you friend or foe?

Love one another
Live for each other
so are you friend or foe?
'Cause I used to know
We used to love one another
Give to each other
Lie undercover so
Are you friend or foe?

Love one another
Live for each other
so are you friend or foe?
'Cause I used to know
'Cause I used to know
Are you friend or foe?
Live for each other
so are you friend or foe?
Lie undercover so
Are you friend or foe

Mouline rouge - Roxanne - ČJ

2. března 2007 v 18:08 | Briny Kalatis |  Texty písní
Roxano
(Jacek Koman:)
Roxano
Ty nemáš dát
Na toto rudé světlo
Pracovat v ulicích pro peníze
Ty nestaráš se zda
Zda je to špatný, zda je to správně
Roxano
Ty nemáš nosit
Tenhle šat dnes v noci
Roxano
Ty nemáš prodávat své
Tělo v noci
(Ewan McGregor:)
Jeho oči na její tváři
Jeho ruka na její ruce
Jeho rty na její kůži
To je víc než můžu ustát
(Jacek Koman:)
Roxano
(Ewan McGregor:)
Ten pocit neznámí
Ty jsi volná opustila si mě
Ale poctivě nepodvádíš mě
A prosím
Věř mi když říkám
Miluju tě
(Spanish dialogue)
(Jacek Koman:)
Roxano
(Ewan McGregor:)
Proč mé srdce brečí
(Jacek Koman:)
Ty nemáš dát
Na toto rudé světlo
(Ewan McGregor:)
Ten pocit neznámí
(Jacek Koman:)
Ty nemáš nosit

Mouline rouge - Roxanne - AJ

2. března 2007 v 18:00 | Briny Kalatis |  Texty písní
Roxano
Roxanne
You don't have to put
On that red light
Work the streets for money
You don't care if
It's wrong if it is right
Roxanne
You don't have to wear
That dress tonight
Roxanne
You don't have to sell your
Body to the night

(Ewan McGregor:)
His eyes upon your face
His hand upon your hand
His lips caress your skin
It's more than I can stand

(Jacek Koman:)
Roxanne

(Ewan McGregor:)
Why does my heart cry

(Jacek Koman:)
Roxanne

(Ewan McGregor:)
Feelings I can't fight
You're free to leave me
But just don't deceive me
And please
Believe me when I say
I love you

(Spanish dialogue)

(Jacek Koman:)
Roxanne

(Ewan McGregor:)
Why does my heart cry

(Jacek Koman:)
You don't have to
Put on that red light

(Ewan McGregor:)
Feelings I can't fight

(Jacek Koman:)
You don't have to wear
That dress tonight
Roxanne

(Chorus:)
Why does my heart cry

(Jacek Koman:)
You don't have to put
On that red light

(Chorus:)
Feelings I can't fight

(Jacek Koman:)
You don't have to wear
That dress tonight
Roxanne
Roxanne
Roxanne

Hope

1. března 2007 v 14:52 | Briny Kalatis |  Povídky
Naděje není vždy taková jaká se zdá být.
Stejně jako každý jiný den jsem i dnes seděl zahrabán ve své malé neuspořádané pracovně, která se spíše podobala ateliéru, nad téměř nemožnou hromadou papírů. Po stole i na zemi se válely všelijaké návrhy oblečků v apokalyptickém stylu, které by si na sebe mohla obléci jen modelka a nebo satanistka, které by nevadilo, že bude poněkud vybočovat z davu. Dále se tu daly najít také jakékoliv kreslící potřeby od tužky a úhlu až po olejové barvy, různé smlouvy a účty. Vůbec nic tu nebralo konce. Většina kreseb nebyla dokončena a agentura se řítila s kopce téměř vražednou rychlostí.
To chce změnu, znělo mi v hlavě, když jsem dokončoval jeden ze svých oblíbených modelů a při tom se ještě stihl v duchu modlit aby to nebyl jeden z posledních. Jenže nás už zachrání snad jen zázrak. Naše modelky na sebe nedokážou přitáhnout dostatek pozornosti. Ne, že by nebyly hezké, ale přijdou mi poněkud nezajímavé.
Dotáhl jsem několik posledních detailů a začal sbírat papíry ze stolu, poté jsem je téměř s láskou srovnal a uložil do sejfu v místnosti. Když vše bylo uklizeno natáhl jsem na sebe kožený kabát a zamkl za sebou dveře.
Domů jsem to měl jen pár kilometrů, tak jsem se rozhodl vzít to pěšky cestou okolo řeky. Jako obvykle jsem byl plně ponořen do svých černých a pochmurných myšlenek když v tom mě zaujala dívka sedící na lavičce.…Naděje je krása, oslňuje…Dlouhé černé vlasy s rudým melírem jí cuchal vítr, tvář zdobily černě namalované oči a krvavě rudé rty a oděv byl stejně temný jako její zasněný pohled.
Nasměroval jsem pohled do míst kam byl upřen ten její a zjistil, že sleduje osamělou bílou labuť, která tančí po hladině řeky. Jak jsem tak sledoval tu bělostnou krásu, tak se v mém mysli začal rodit šílený nápad. Ale proč ne? Je jiná a nás zachrání jen to, že si nás někdo všimne a jí si nedá nevšimnout.
Zadíval jsem se na zpět dívku a nakonec uznal, že by to asi šlo. Pomalu jsem došel k lavičce, "Dobrý den," odmlčel jsem se. Sakra, cítil jsem jak jsem čím dál víc nervózní, to se mi nestává často. "Myslíte, že by jste mi mohla říct kolik měříte?" Pane bože, já jsem vůl. Vždyť je to jedno, ne?
Věnovala mi naprosto chladný pohled, snad trochu udivený, možná opovrhující, nebyl jsem si jist. "Mohl by jste mi říct proč to potřebujete vědět?" V jejím hlasu byla jistá arogance, a odměřenost, avšak já v něm rozpoznal i zájem.
"Popravdě pracuji pro modelingovou agenturu a rád bych z Vás udělal naší novou tvář." Vážně? Vlastně ano, na billboardech by jí to slušelo a moc.
Na tváři se jí objevil udivený výraz, "Ze mě? Proč?" Trochu zvedla ruce a mě se zdálo, že mi chce nenápadně naznačit, že z ní opravdu nebude Barie v růžovém, ale to mi bylo samozřejmě jasné a ani bych o něco takového nestál.
"Myslím, že se dokonale hodíte pro naší novou kolekci. K tomu z vás něco vyzařuje." Ne, tohle stačit nebude. Zadíval jsem se na unavenou tvář, "A měla by jste slušný plat." Na peníze se chytne každá, prolétlo mi hlavou a já doufal, že se nepletu.
Když nic neříkala tak jsem jí podal vizitku, "Když si to do týdne rozmyslíte, tak buď přijďte do agentury a nebo zavolejte." Nemělo smysl tam stát a naléhat, buď se ukáže a nebo mám smůlu, což by pro mě nebyla žádná novinka.

Další den jsem stejně jako ten předešlý seděl u pracovního stolu a s nelibostí sledoval kupící se papíry když v tom zadrnčel telefon někde na stole. Začal jsem se jimi prohrabovat ve snaze najít telefon, což se mi po nějaké době i povedlo. Urychleně jsem zvedl sluchátko, a přiložil si ho k uchu, "Ano?" otázal jsem se a čekal kdo se ozve.
"Je tady nějaká dívka a má vaší vizitku," ozval se hlas vrátné z jejího hlasu jsem poznal, že se té staré dobré paní s věčným úsměvem na tváři a dobrým srdcem na první pohled nezamlouvala, ale byl jsem si jist, že to se změní.
Srdce mi poskočilo radostí, "Pošlete jí ke mně do kanceláře," nervózně jsem zavěsil telefon a urychleně se snažil urovnat papíry do aspoň nějakých trošku urovnaných hromádek, nutno podotknout, že se mi to moc nevedlo.
Po pár minutách se ozvalo zaklepání na dveře, doběhl jsem ke dveřím a otevřel jsem je. Počkal jsem až vstoupí a nechal jí vstoupit. Gestem jsem jí naznačil ať se posadí a sám si sedl za stůl. "Vypadá to, že jste se přeci jen rozhodla přijít," upřímně jsem se na ni usmál.
"Zkusit se má všechno," opětovala mi úsměv, avšak z jejích očí stále nevyhasly temné jiskřičky, nejspíše už byly jejich součástí.
"To je pravda." Přikývl jsem. "Pro začátek mi řekněte vaší výšku a jméno." Na adresu jsem se ani nezkoušel ptát a začal jsem mezi papíry na stole hledat připravenou smlouvu.
"Mám 167cm a můžete mi říkat Vea," odpověděla a se zájmem vzala do ruky jeden z návrhů. "To jste dělal vy?"
"Ano, všechno to je moje práce." Hrdě jsem se usmál a rozhlédl se po místnosti.
"Jsou dost dobré." Z jejího hlasu byla slyšet upřímnost.
"Myslím, že ten styl by Vám mohl sednout." Nervózně jsem zvedl pohled, "A ještě," odmlčel jsem se, "mohla by jste mi ukázat ruce?"
"Cože? Nic proti, ale…" zarazila se, "tak dobrá. Proč ne?" Sundala si síťované rukavičky a natáhla ruce. Až na pár jizev nic. Radši jsem se neptal kde k nim přišla a přikývl.
"Neberte si to osobně, chceme to po každé," dodal jsem omluvně. "Tak, tady mi to podepište, prosím." Ukázal jsem na smlouvu a podal jí pero. "Výborně, sekretářka Vám ukáže kde můžete dočasně bydlet a seznámí Vás s vaším programem."
"Děkuji," zvedla se a elegantně jako ta labuť odplula ke dveřím.
"To já děkuji, že jste přeci jen zvážila mou nabídku," řekl jsem jí a sledoval jak mizí za dřevěnými dveřmi.

Po několika měsících se konala naše velká přehlídka. Byli sezváni všichni kdo v tomto světě něco znamenají a já chtěl do světa uvést naší novou tvář, Veu. Buď půjde agentura stejně k čertu a nebo jí zachrání, vlastně nemáme vůbec co ztratit. Snažil jsem se uklidnit, zatímco jsem poletoval mezi jednotlivými šatnami a kontroloval zda je vše podle mých představ.
Nervózně jsem sledoval modelky nalíčené černými barvami a extravagantní účesy, jenž jim dodávaly na eleganci a upravoval poslední nedostatky na modelech. Vypadalo to tu jak před plesem upírů. Usmál jsem se. Ano, je to tak, svět se mění. Nyní zavládne temnota. Opravdu nejsem blázen, jen mě tento styl fascinuje.
Pár minut před zahájením jsme se vytratil do hlavního sálu abych z té podívané i já něco měl. Sotva jsem se pozdravil s několika přáteli, tak světla zhasla. Budeme si muset promluvit jindy. Osvětleno zůstalo jen molo a to nenápadným bílým světlem.
Sál naplnily rockové a metalové rytmy stylu jako jsou například Evanescence, Apocalyptika a Nightwish. Molo ozářily rudé reflektory a objevily se první dvě modelky.
Jedna měla dlouhé černé vlasy, černý korzet, dlouhou rudou sukni a po rukách se platily síťované rukavičky. Druhá vlastnila blond vlasy vyčesané do extravagantního účesu, rudé triko, krátkou černou sukni a děrované punčochy.
Několik dalších minut se na molu střídaly jedna za druhou a předváděli temné modely, poté je následovala i mužská část oděna většinou v kůži a nechyběly ani zbraně.
A pak přišla Vea. Když se objevila na začátku mola, tak v davu zašumělo, velmi extravagantní model nesla s neuvěřitelnou lehkostí, oči měla naprosto černé stejně jako vlasy, které zdobilo několik rudých pramínků. Udělala několik otoček…V její stopě svět hypnotizuje…Usmála se a zmizela z mola.
Ten večer se objevila ještě mnohokrát a pokaždé působila, tak jak nikdy žádná jiná, měla v sobě něco co dělalo dojem na společnost zde…Milion záblesků milion úsměvů…Ze všech stran se objevovaly záblesky a ozývalo se cvakání fotoaparátů… A na molu letí ve stylu…Vždy se tvářila, tak sebevědomě, že bylo jasné, že to co tady předvádí je její styl, že se v tom cítí jako orel, jenž může roztáhnout křídla a letět.
Když jsem o několik dní později stál u trafiky s novinami, tak jsem nemohl přehlédnout téměř nekonečné množství titulků typu: Kdo je tajemná Vea? Čím tak uchvátila? Anděl na Zemi nebo jen obyčejná holka? Jak se octla na Molu slávy? Milenka nejmladšího módního návrháře? Ano, bylo jich tam opravdu hodně.
Vzal jsem do ruky noviny s titulkem Anděl na Zemi nebo jen obyčejná holka? a otevřel určitou stránku.
Anděl na Zemi nebo jen obyčejná holka? Takové a podobné otázky zaznívají celým světem šoubyznysu po Sobotní přehlídce mladého a jistě velmi talentovaného módního návrháře Alexandra Dragona(21), který je též zván Dragon.
Je jeden z nejmladších návrhářů v tomto oboru v naší republice, ale již dnes můžeme s jistotou říct, že o něm ještě mnohokrát uslyšíme.
Jeho malá firma Dragonest měla v poslední době sice veliké finanční problémy, ale Alex se je rozhodl řešit a uvedl svou novou hvězdu, která nám byla představena jako Vea. Podařilo se nám pro Vás získat odpovědi na několik otázek, od této tajemné slečny, jenž snad vnesou aspoň trochu světla do jejího života zahaleného mlhou.
1.. Jak jste se dostala na místo modelky ve firmě Dragonest?
Dostala jsem nabídku od Alexandra Dragona abych pro něj pracovala a já přijala
2. Kde jste se potkaly?
Zde ve městě.
3. Můžeme se zeptat při jaké příležitosti?
Ano, zeptat se můžete. *usmívá se*
4. A odpovíte nám?
Bohužel ne, lituji. Omlouvám se, ale budu muset jít.
A nakonec pro Vás máme takovou zajímavou "tabulku s údaji" o naší tajemné neznámé. Musíme si přiznat, že jich moc není, což ještě podtrhuje její tajemnost.
1. Jméno: Vea
2. Věk: 19
3. Datum narození: 7.7.1988 (Rak
4. Výška: 168cm
5. Barva očí: hnědá
6. Vlasy: černá
Usmál jsem se, nikdo neví kde se vzala a to přitahuje pozornost, výborně. Jediný kdo ví co je zač jsem já. Všichni jí považují za anděla… Ale ona je srdce z temnoty…Ale já vím, že není. Je jiná než my ostatní, ale ne andělsky, možná právě naopak…Veškerá naděje, lež, ztracení a rozpolcení…Nejspíše díky své odlišnosti se dokázala, tak rychle vyšplhat a získat obdiv a slávu…Veškerá sláva je pomíjivá jako láska…Ale měla by si uvědomit, že sláva není věčná, že ta je věčná jen málokdy…Když nikdo nedoufá.
Zaklepal jsem na dveře bytu kde nyní bydlela Vea, ozvalo se cvaknutí zámku a dveře se lehce pootevřely. Vešel jsem dovnitř. Když jsem zjistil, že je v koupelně, tak jsem položil rudou růži na stůl v obývacím pokoji a posadil se do křesla. Čas se pomalu táhnul a já o ni začínal mít strach. Ano, jak už jste možná uhodli, omámila mě nejen svou krásou, ale i láskou.
Pomalu jsem pootevřel dveře koupelny…Bolest a sláva, ruka v ruce…Vea seděla opřená o stěnu, v pravé ruce svírala černý obřadní nůž a levou zdobilo několik šrámů. Téměř zhypnotizovaně sledovala černou sochu draka s růží v pařátech.
Když jsem si té sochy všiml, tak mi přejel mráz po zádech. Byla divná. Nemůžu říct, že by to nebyla kvalitní práce, ale neměl jsem z ní dobrý pocit. Připadala mi jako prokletá. "Co je to za sochu?" otázal jsem se potichu.
"Je to duplikát sochy z jednoho náhrobku," odpověděla po krátkém váhání.
"Z náhrobku?" nechápavě jsem sochu sledoval.
Jen přikývla, zasunula dýku do pochvy a nechala ji ležet na zemi.
Trošku jsem z nervózněl, možná by bylo lepší nechat ji chvíli v klidu, ale jakoby mi četla myšlenky jen zavrtěla hlavou. "Dej mi pět minut a já se obléknu."
Opět jsem se posadil v obýváku a čekal než se objevila mezi dveřmi. Zase jí to slušelo. Dlouhé rudé šaty, kanady a rukavičky. Vše dokonale sladěno, měla talent v módním cítění, to jsem jí musel nechat.
Usmála se, "Půjdeme?"
"Samozřejmě," přikývl jsem a nabídl jí rámě.
Vešli jsme do sálu plného lidí. Všichni se za námi otáčeli. Tedy spíše, všichni se za ní otáčeli. Byla dokonalá. Ladně proplouvala mezi hosty a vyhýbala se komukoliv kdo působil jako zvědavý novinář…Obětuje nejvyšší cenu…Zapřísáhl jsem se, že každý kdo by o ní chtěl vědět něco víc a tím jí ničit kariéru nebo život, zemře.
Zadíval jsem se jak upijí u baru ze sklenice rudé víno…Jako jed v její ruce…Působila téměř démonicky. Přeběhl mi mráz po zádech a já od ní odvrátil pohled.
Někdo mi zaklepal na rameno. Otočil jsem. Byl to Peter, můj právník a starý přítel, dali jsme se do dlouhého hovoru a když jsem e opět zadíval k baru, tak tam nebyla…Jako šepot byla pryč.
Peter se usmál, "když je na molu, tak vypadá jako anděl, který právě padá z nebe"…Jako když anděl padá…"Tak kápni božskou, odkud si jí vytáhl?" Mrkl na mě.
"Tak dobře," poměrně snadno jsem rezignoval…Ale ona je srdce z temnoty…"Objevil jsem jí jednou když jsem šel domů z práce. Byla oblečena podobně jako dnes, jako na molu, prostě v ghotic stylu a něco z ní vyzařovalo."
"V čem je problém? Jede v něčem?"
"Proč by měla?" odpověděl jsem naprosto chladně.
"No, já jen, že od ní držíš veškeré novináře, tak daleko od ní."
"Víš, ona je jiná," zamyslel jsem se…Veškerá naděje, lež, ztracení a rozpolcení…"Je temná," nic lepšího mě nenapadlo.
Peter se rozesmál, "Hlavně ti pořádně leze na mozek."… Veškerá sláva je pomíjivá jako láska…"Nezapomeň, že sláva vydrží dlouho jen když v to nedoufáš," zopakoval frázi, kterou jsem mu kdysi řekl já… Když nikdo nedoufá.

Opět jsem stál před jejími dveřmi s růží v ruce, otevřela mi a řekla ať na ní počkám v obýváku. Posadil jsem se a dal růži do vázy, která tam posledně nebyla.
Když se vrátila, tak měla v ruce dvě sklenice s vínem. Jednu položila přede mne a z druhé upíjela víno…Jako jed v její ruce…Opět na mě působila tím démonickým téměř nebezpečným dojmem.
Upil jsem ze sklenice a před očima se mi začali tvořit mžitky…Jako šepot byla pryč…Rozhlížel jsem se, ale nikdy nebyla…Jako anděl…Zůstala po ní jen mlha bělostná jako křídla andělů, jako labutě jako nicota.
Snažil jsem se vidět skrz to co mě začalo pohlcovat. A nakrátko se mi to povedlo. Když jsem jí spařil padala k zemi…­Anděl padá. Chtěl jsem jí pomoci, ale upadl jsem a už se nezvedl.
Jak jsem později zjistil dala mi do něj uspávací prášky. Nejspíše nedokázala unést zlo tohoto světa a mě tu potřeboval, protože nechtěla zemřít sama. Nikdy už nepotkám tak úžasnou dívku jako byla ona. Navždy mě bude tížit samota a sen, jenž mě teď pronásleduje každou noc.
Červené víno, které drží a ono se mění v Zelený jed… Jako jed v její ruce…Pak se Vea rozplývá a mizí mi před očima… Jako šepot byla pryč…Celá v černém stojí nade mnou a na zádech má černá křídla… Jako anděl…A pak padá k zemi a já ji nemohu chytit…Anděl padá.
Nechal mě tu samotného, ale i přes to jí stále miluji.