Čas je řeka, která plyne...

Únor 2007

Upíři - obecně

27. února 2007 v 19:39 | upírka Briny |  Vampirismus
Upíři - démoni noci.
Upír je nemrtvý, což znamená, že není živý ani mrtvý. Mnohdy se udává, že upírům nefunguje srdce, fakt je ten že mluví a jelikož mluví, tak musí vdechovat vzduch, z čehož vyplývá, že dýchají a tudíž jim bije srdce...jsou to tedy takový živí bez duše.
Vzhledem k tomu, že nemají duši, tak by měla být omezena jejich schopnost projevovat pocity, ale mnozí upíři už projevily, že ani to není pravda...viz.třeba Dracula když chce zemřít, protože už nechce žít sám a tak podobně...podle mě je to projev citů.
Upíři se dělí do 13ti základních klanů Brujah, Gangrel, Malkavian, Nosferatu, Toreador, Tremere, Ventrue. Každý z těchto klanů má jisté vlastnosti, které jiný klan nemá.
Upíři nedokáží konzumovat obyčejné pro živé tvory poživatelné jídlo, protože jim nefunguje trávící soustava. Jejich potravou je krev, kterou sají svým lidským obětím a právě tak se z lidí může stát upír.
Podle jistých legend stačí aby člověka kousnul upír a on se změní v upíra.
Podle dalších člověk po kousnutí upíra ztratí svou duši, ale nestane se upírem, ale bloudí stíny. K tomu aby se stal upírem ho musí upír, který ho kousnul nechat napít své krve...často je k tomu použita tepna na ruce.
Je-li člověk kousnut upírem i vlkodlakem nemá šanci přežít. Totéž platí pokud vlkodlak pokouše upíra a troufla bych si říct že to funguje i naopak.
Upíři mají mnohdy schopnost ovládat animalismus a řeč zvířat, což znamená, že mají moc ovládat zvířata a komunikovat s nimi. Často se setkáváme s tím, že se umí proměnit v netopýra či vlka.
Dále upíři ovládají takzvanou celeritu...pohyb nadpřirozenou rychlostí. Nejspíše bych sem i zahrnula možnost přeskakovat ze střechy na střechu, ze střechy dolů či nahoru a podobně
Je rozdíl mezi vampírem a upírem...bohužel si stále nejsem jistá přesně jaký...ale upír se narozdíl od vampíra lépe ztratí v davu...Existují i míšenci.
Upíra leze zabít poměrně těžko má totiž velmi vysokou schopnost regenerace...mnohdy jsou jim schopné dorůst i celé končetiny. Upíra lze zabít vražením dřevěného kolíku do srdce, useknutím hlavy a nebo stříbrnými kulkami. Kulkami jen pokud je upír alergický na stříbro.
Dříve upírům smrtelně vadily kříže...ty už zabírají málokdy...svěcená voda...ta stále velmi často platí...česnek...vadí, ale nezabije je...spíše je odpuzuje...slunce...ano slunce jim vadí...ale podle jistých nových informací je nezabije ihned,ale až za několik set let...způsobí něco jako rakovinu...totéž by se stalo i u člověka, ale ten tak dlouho nežije...
A abych nezapomněla upíři jsou velmi sexuchtiví tvorové, kteří potřebují uspokojovat svou vášeň. Mnohdy se uchylují k hrátkám se svými oběťmi. Protože jsou upíři mrtví nemohou mít děti…narodily by se mrtvé.

Apocalyptica - Hope Vol.2 - Čj

16. února 2007 v 19:07 | Briny Kalatis |  Texty písní
Naděje Vol.2
Naděje je krása, oslňuje
V její stopě svět hypnotizuje
Milion záblesků, milion úsměvů
A na molu letí ve stylu
*Ale ona je srdce z temnoty
*Veškerá naděje, lež, ztracení a rozpolcení
*Veškerá sláva, jako miluje je pomíjivá
*Když je zde žádná naděje více
Bolest a sláva , ruka v ruce
Obětuje nejvyšší cenu
Jako jed v její ruce
Jako šepot byla pryč
Jako když anděl padá
*Ale ona je srdce z temnoty
*Veškerá naděje, lež, ztracení a rozpolcení
*Veškerá sláva, jako miluje je pomíjivá
*Když je zde žádná naděje více
Jako jed v její ruce
Jako šepot byla pryč
Jako anděl
Anděl padá…
Jako jed v její ruce
Jako šepot byla pryč
Jako anděl
Anděl padá…
Jako jed v její ruce
Jako šepot byla pryč
Jako anděl
Anděl padá…

Apocalyptica - Hope Vol.2 - Aj

16. února 2007 v 19:05 | Briny Kalatis |  Texty písní
Hope Vol.2
Hope is beauty, personified
At her feet the world, hypnotized
A million flashes, A million smiles

And on the catwalk she flies in style
* But in this heart of darkness
* All hope lies lost and torn
* All fame, like love is fleeting
* When there's no hope anymore
Pain and glory, hand in hand
A Sacrifice, the highest price
Like the poison in her arm
Like a whisper she was gone
Like when angels fall...
* In this heart of darkness
* All hope lies on the floor
* Love like fame, is fleeting
* When there's no hope anymore
Like the poison in her arm
Like a whisper she was gone
Like an angel
Angels fall...
Like the poison in her arm
Like a whisper she was gone
Like an angel
Angels fall...
Like the poison in her arm
Like a whisper she was gone
Like an angel

Angels fall...

Odkazy na písně s klipy

12. února 2007 v 22:32 | Briny Kalatis |  Hudba
Apocalyptika - Bittersweet- Příjemné na poslech.
Apocalyptika - Hope Vol.2 - Moc doporučuji. Hudba se zpěvem a moc hezký klip.
Mouline rouge - Lady marmalade - To je známý, ale hezký.
Mouline rouge - Roxano - Strašně chytlavá písnička.
TATU - Friend or foe - Také jedna z velmi chytlavých melodií.

Strašidelný dům

12. února 2007 v 15:05 | Briny Kalatis |  Odkazy
HOROR

Strašidelný dům.
Největší efekt to má ve tmě a se zvukem.
A buďte trpělivý a smířeně mačkejte vše co můžete...

Šílená pohádka

8. února 2007 v 21:52 | Briny Kalatis |  Povídky
Šílená pohádka
Věnováno mé sestřičkám Nik a Scalii, Nikiině osobní sesře Jess, mým bratrům Enorovi a Johnymu, osobnímu bratrovi Enora Jugovi, bratrovi Jugy Dubovi,bratranci Cahirovi alias Mekovi, Cahirově sestře Setomel, mému zlatíčku Ragerovi a Nikiinýmu Alešovi.
Doufám, že mě nezabijete: I like you! Very very much! Realy!
PS: Jména jsou skloňována, tak jak jsem uznala za vhodné tudíž jisté nedostatky buď přecházejte a nebo hlaste. :-P
Uprostřed rozpálené a vysušené Cahiry stál Mek. Byla to malá ošuntělá stavba s loupající se omítkou a na všechny působila velmi odpudivě., avšak i přes svůj zevnějšek měla něco do sebe a něco v sobě…např. bordel…v ní pracoval muž stejného jména a velké podoby s jeho podnikem.
A tam se přejídal malý ohnivý drak, jenž trpě zakomplexovaným dojmem, že má velké uši, a proto si říkával Dumbo. Na jeho přání ho tak nazývali i jeho divní přátelé, divnější si najít nemohl…o tom vás snad přesvědčím za chvíli…ale nemyslete si, že on divný nebyl. Byl!
Dumbo do sebe házel vše nezdravé co se v Mekovi dá sehnat a tudíž by se nejspíše nikdo nedivil, že mu večer bylo strašně moc zle. K údivu všech ho, ale nebolelo břicho nýbrž uši, se kterými si tak rád povídal a oslovoval je Mé velké milované plachty. Nepomáhal ani všemocný Jóga…jen tak mezi námi bych si vsadila, že ho za ty uši zase tahal nebo mu po nich šlapal.
Když už to po několika hodinách vypadalo, že nebude hůře, tak se s pomocí Jógy dopravil do nemocnice a tam ho poslali na Rentgen. Ten však se však nedokázal srovnat s velikostí Dumbových uší a tudíž začal hlásit: Error!
Ze systému se začaly vylit krvavě rudé Plyny a zaplavovat celou místnost. Rentgen stále hlásil: Error! Vše vypadalo strašně labilně a nevyrovnaně a když už to vypadalo, že se systém zhroutí, tak se ve dveřích objevil Civilista ozbrojen po zuby…když říkám po zuby, tak myslím od hlavy až k patě z čehož vyplývá, že v botách měl nože a místo zubů náboje.
Když zjistil, že Rentgen kvůli Errorovi asi nepojede tak si naštvaně postěžoval, že ho kousla Mickey, které říká Miki, a že má nejspíše zlomený prst. NA důkaz zvedla pravou rukun a které Miki vysela a házela sebou…ve tváři agresivní výraz.
Rentgen po něm hodil omluvný pohled a viditelně se snažil setřást Errora a Plyn ze systému, bohužel marně. Drželi se jako přilepení ajeho to přivádělo do šílené deprese, kterou projevoval nervózním pípáním.
Z nemocnice se v několika krátkých minutách stala psychiatrická léčebna bez doktorů, ve které si nemocní mohli dělat co se jim zlíbilo, ale to stále nebylo vše…mělo být hůř. Dovnitř se totiž přiřítila dívka v ruce pivo a řvala na celou místnost: "Chce to chmel! Chce to chmel!"
Téměř nikdo neodolal a pivo v ruce ochutnal, a poté jen souhlasně přikyvoval, "Chce to chmel! Chce to chmel!"
Tento slogan zněl doprovázen rytmickou Jazz, která se vynořila hned za dívkou s pivem.
Kdyby v tu chvíli by přítomen někdo naprosto normální, tak by buď umřel hrůzou a nebo též zešílel…asi proto že se jim umírat nechce, tak je nás čím dál tím víc.
Když už byl hluk neúnosný, tak se Plyn zhmotnila a prohlásila, že jim ráda bude dělat psychiatričku, což všechny vyděsilo, tak že jim hrůzou stáli vlasy , chlupy a nebo cokoliv co pokrývalo jejich prázdné a naprosto duté hlavy.
Ona sama začala hypnotizovat blikajícího Errora přičemž se netvářila zrovna inteligentně.
Errorovi se z jejího pohledu přitížilo a než stačil kdokoliv zareagovat tak vybuchnul vzteky. Nejdříve velmi slušně, a když to nezabralo tak i neslušně, jí požádal aby se na něj laskavě, tak debilně nedívala…i když to jinak neumí… a aby mu laskavě dala pokoj.
Plyn se zářivě usmála a proti jeho vůli ho odtáhla a zavřela na samostatné oddělení od kterého se ale zablokovali dveře a Error byl odsouzen k smrti hladem. Jediná jeho naděje byla Mek, ten však trpěl schizofrenií a odmítal opustit Cahira, který se k Errorově smůle bál nemocnice. I když kdyby věděl kdo je v ní, tak by usoudil, že ta mu na rozdíl od spolku u Rentgenu neublíží.
Když Mek konečně přemluvil Cahira aby se přiblížil k oknu a hodil Errorovi nějaké nezdravé jídlo, tak se Errorovi se začínal hroutit systém…bohužel je těžko posouditelné zdali to bylo opravdu hlady. Musel sám sobě přiznat že by přivítal Rentgena jenže ten v jeho přítomnosti odmítal ukázat jakoukoliv výkonnost. Začal do sebe jídlo házet, a poté Cahira požádal aby byl tak laskavý a vyřídil těm bláznům u Rentgenu aby ho pustli a tak se i stalo.
Když byli zase všichni pohromadě, tak se rozhodli, že půjdou na návštěvu ke Skále. Šli loužemi, po silnici, polem-nepolem až došli k duté skále kde bydlela Skála často zvaná Skal.
Ta tam seděli s velmi divným malým zjevením, které zrovna vedlo proslov o vyvraždění našim neoblíbených spoluobčanů tmavší pleti a dlouhými prsty. Civilista s nimi bohužel sympatizoval a jelikož mu nedošlo, že i oni stojí pod skálou, tak odjistil granát a hodil ho po něm. Ten udělal: Bum! A všichni byli zasypáni. A pokud je někdo nevyhrabal, tak tam jsou do dnes.

Whisper

6. února 2007 v 15:57 | Briny Kalatis |  Povídky
Jen andělé mají moc říkat slova, jenž nikdo neslyší.
Naposledy jsem se vzhlédla v zrcadle, musím přiznat, že mi to slušelo. Dlouhé hnědé vlasy byly vyčesány do elegantního účesu a na sobě jsem měla krvavě rudé šaty. Nechala jsem se výtahem vyvést na střechu jednoho z mrakodrapů kde jsme se s Michaelem obvykle scházeli. Poznali jsme se v jednom z barů kde se občas snažím zapomenout na náročný den a začaly se scházet zde, je tu krásný výhled na město a přitom ty chvíle co trávíte tady do něj nepatříte.
Ano, už tu na mě čekal, vždy byl přesný, a opět mu to velmi slušelo. Dlouhé černé vlasy a nedbalá elegance s jakou se upravoval, ideál každé ženy a on patřil mě, jen mě. Políbil mě na přivítanou a pak pomalu sjel na šíji, ucítila jsem bodavou bolest, která mi projela krkem a já začal ztrácet rovnováhu…chyť mě, jako když padám…Dopadla jsem na tvrdou a studenou zem…řekni, že jsi tady a všechno je za námi…Dotkla jsem se bolavého krku a spatřila krev na mé ruce.
"Pomoz mi," natáhla jsem ruku,ale nikdo jí nesevřel…mluvím do vzduchu…Opřela jsem se pomalu o lokty a trošku se zvedla…nikdo tu není a já padám sama do sebe…Byl pryč, nechal mě tu samotnou s bolestí, jenž z krku proudila do každého konce mého těla. S bolestí a touho po krvi.
Byl to upír…tahle pravda mě přivádí k šílenství…Naznačoval mi to a řekl mi jak mohu zastavit tu bolest, stačí se nakrmit lidskou krví. Stala se ze mě zrůda, kterou jsem nikdy nechtěla být.
Bolest se nenápadně stupňovala a stále tak na sebe nezáměrně upozorňovala…vím, že můžu zastavit tu bolest…Zvedla jsem se a sjela výtahem do přízemí. Naštěstí byla noc a ulice téměř prázdné, takže si nikdo nemohl všimnout zakrváceného krku. Otevřela jsem bránu do parku a vešla do jeho černých uliček lemovaných stromy. Kolem prošel mladík, mohlo mu být, tak sedmnáct. Sebrala se země cihlu a srazila ho k zemi silnou ránou do hlavy. Zakousla jsem se do jeho mladého krku. Musela jsem ukojit svou touhu abych se mohla pomstít, musela jsem jí ukojit abych vůbec mohl žít…když ji nechám odejít…Bolest se ztrácela s posledními zbytky mé lidskosti… když ji nechám odejít.
Když už jsem nepociťovala zužující hlad, tak jsem si utřela zkrvavené rty a vydala se pryč z parku. Měsíc a lampy osvětlovaly téměř prázdné ulice a já se cítila zrazena a sama. Hlavou se mi honilo mnoho otázek a chuť po pomstě mě přešla stejně rychle jako se objevila. Stejně by nic nezměnila, je to nezvratné, navždy budu to co jsem.
Z meditování mé myšlenky vytrhl až ženský křik. Linul se z jedné z opuštěných uliček a já poznala mého teď už bývalého přítele přisátého na krk mladé blondýny. Zdálo se mi, že si mě všiml a na okamžik na mě pohlédl. Rozeběhla jsem se pryč…neotáčej se…Nechtěla jsem ho vidě, mluvit s ním, ani s ním být, chtěla jsem aby byl daleko, aby nám osud nekřížil cesty.
Křik dívky utichl a ticho prořízl jeho hlas, "Katrin!" Zabolelo mě u srdce, možná mne miluje…nedávej mě té bolesti…Minula jsem vchod do jednoho z místních barů a zašla za roh…nesnaž se schovat…Opřela jsem se o zeď, nechtěla jsem spřed ním utíkal, ale ani se schovávat, chtěla jsem ho zabít za to co udělal a při tom jsem toužila po tom ho milovat.
Nenásledoval mě, opět zakřičel mé jméno do tmy, protože nevěděl kam dál. Strašně mi ublížil, ale i přes to mě hledal. To si nedokáže uvědomit, že o něj nestojím? Nebo možná stojím a nechci si to přiznat…stejně křičí tvé jméno…Lžu sama sobě, miluji ho, ale bojím se toho, snad proto že o něm vůbec nic nevím…bůh ví, jaké jsou před ním lži.
Lampy zablikaly a zhasly…nezhasínej světlo…Na uvažovaní budu mít dost času jindy. Rozeběhla jsem se ke vchodu do mého bytu a urychleně si odemkla. Zastínila jsem všechna okna před prvními slunečními paprsky. Lehla jsem si do teplé postele a propadla se do černých snů…Nikdy neusneš-nikdy nezemřeš.
Probudila jsem se večer po západu. Oblékla jsem se do latexového oblečku od své nejlepší kamarádky, konečně se mi zdálo, že se ke mě tento druh oděvu hodí. Těsně, ale naprosto přesně obepnul mé tělo a já se vydala do nočních ulic. Měsíc mě doprovázel na mé osamělé cestě a já opět podlehla mučivým myšlenkám. Že mohou být noční ulice nebezpečné na to jsem byla připravena, ale na toto ne.
Vše se odehrálo strašně rychle, odněkud se vynořily tři muži ve tváři se jim odrážel nelidský výraz. Měsíční paprsek dopadl na jejich divokou tvář a oni se začaly měnit v lykany…bála jsem se toho, co vidím…Ozval se výstřel a jeden z vlkodlaků padl k zemi. Začal sebou divoce házet a nakonec tam ležel mrtvý ve své lidské podobě. Chystalo se k boji a já stála mezi upíry a vlkodlaky…ale nějak vím, že toho přijde ještě mnohem víc…ochromená strachem, jsem se rozeběhla ke zdi a přitiskla se k ní. Od vlkodlaků mě teď dělila hrstka ozbrojených upírů, v čele s mým bývalým přítelem. No lepší něco než nic. Ale i přes to jsem nedokázala zabránit svému tělu aby se dál třáslo strachy…zmrazená ve svém strachu...Neodvažovala jsem se ani dýchat a sledovala boj.
Druhý vlkodlak padl zakrvácen k zemi a třetí se pral s Michaelem než ho od něj dostaly tak byl pokousán…a brzy budu oslepena slzami…Vrhla jsem se k němu a pohlédla do jeho andělsky modrých očí, byla v nich bolest…vím, že můžu zastavit tu bolest…Jeho ruka s jela k dýce, jenž stále visela na opasku, protože ji nestihl vyndat vtiskl mi ji do ruky…když ji nechám odejít…"Prosím," hlesl jen a já přesně věděla co po mě chce…když ji nechám odejít.
Pevně jsem zbraň sevřela. Cítila jsem téměř neodolatelnou touhu utéct od všeho, ale stále mi to něco nechtělo dovolit…neotáčej se…Snad láska, soucit či jen touha mu pomoc. V jeho očích bylo čím dál tím víc bolesti a touha po smrti téměř nekonečná, cítila jsem jí z něj, chtěl utéct bolesti, jenž ho zužovala…nedávej mě té bolesti…Pokusila jsem opevnit svou mysl od jeho očí, od jeho proseb a touhy a bílým kapesníkem mu začala utírat krev, která vytékala z úst…nesnaž se schovat…"Zabij mě, prosím. Katrin!" v jeho hlase byla naléhavost a já se jí snažila neslyšet…stejně křičí tvé jméno…Ale marně. Dýka se mu zaryla do srdce a víčka pomalu klesla aby zastínila modrým očím pohled na svět…nezavírej oči…Po tváři mi stékaly proudy slz, nic jsem o něm nevěděla a přes to jsem ho milovala věčnou lásko…bůh ví, jaké jsou před ním lži…jeho dech utichl a já si povšimla, že se zbylí upíři vytrácejí.
Klečela jsem u jeho mrtvého těla snad věčnost. Hvězdy nad mou hlavou padaly dolů a já si nejmíň stokrát přála aby se tohle nestalo, aby mě neopouštěla a byl stále se mnou, aby mě naučil žít v tomto temném světe. Lampa vedle mne zablikala…nezhasínej světlo…Rychle jsem se zvedla a chtěla se rozeběhnout do baráku jen pár metrů ode mě, ale téměř u dveří jsem si uvědomila, že bez něj budu osamělá věčně…nikdy neusneš-nikdy nezemřeš…Zastavila jsem se. Lampy zhasly a slunce se chystalo ukázat světu opět svou zářivou tvář. Vyrovnaně a smířeně jsem se vrátila zpět k Michaelovi…spadlí andělé u mých nohou…Teplé paprsky mě začali pálit na těle a já slyšela hlas svého bývalého. Slyšela jsem opět ty krásná slova, jenž mi říkal když jsme spolu stáli na té střeše…šeptají do mých uší…Padla jsem k zemi a pohlédla naposledy do tváře svého milovaného…smrt před mýma očima…Měla jsem strach, ale přes to jsem cítila ohromou úlevu…leží blízko vedle mě, mám strach…Sluneční paprsky mi škvařily tělo na uhel a já jen potichu trpěla. Byla jsem rozhodnuta smrti podlehnout a vzdát se jí…a pokyvuje mi, vzdám se…Zavřela jsem oči a můj dech se zastavil…začátek mého konce…Vždy mě zajímalo co bude po smrti a nyní to poznám…vzdám se všeho, abych poznala svůj konec.