Čas je řeka, která plyne...

Lilith - 3.část

8. listopadu 2006 v 21:06 | upírka Briny |  Satanismus
Tvůj jazyk zná láskyplné písně všech slavíků a sladší nežli štěbetání všech ptáků je tvůj jazyk. V jediném přesladkém políbení tvých rtů vychutnám celý ráj, v jednom jediném polibku tvých rtů plnou měrou ochutnám celý vesmír a věčnost..."
Adam se rty vášní rozpálenými přistoupil k Lilith, aby ji políbil, Lilith mu však zakryla ústa rukou, prudce ho odstrčila a okamžitě vyskočila.
Adam padl bezvládně k zemi.
"Chce se mi spát," řekla Lilith. "Čekej na mne zítra na břehu jezera!"
A kroky lehkými jako pták ponořila se do nočních stínů.
Adam sledoval vzdalující se, jako blesk se třpytící Lilith potemnělým zrakem.
Ráno Adam otevřel oči. Ležel hlavou na holé zemi, a Lilith nikde. Myslel, že sní. Znovu otevřel oči, ale Lilith nespatřil.
Vtom se mu vybavila Lilitina poslední slova.
Jak mohl nejrychleji, pospíšil k jezeru. Pak čekal, oči upíraje na všechny stezky v ráji.
S každým srnčím krokem se mu rozbušilo srdce, každý závan větru, rozhoupávající křoví, mu rozpoutal v srdci bouři. Netrpělivě tak čekal, až slunce zapadlo a Lilith nepřišla.
Adam se zoufale položil do trávy a semkl víčka, aby o Lilith aspoň snil.
Zaslechl šelest v pobřežním rákosí a myslel, že tam sténá něčí srdce.
Chvatně vstal, uřezal rákos, vyvrtal v jeho stvolu dva otvory a začal hrát.
Nebyla to hra. To sama Adamova vášnivá láska po kapkách tryskala z otvorů v rákosovém stéble, měnila se v slzy a touhu, v touhu a trýzeň.
A on zpíval:
"Lilith, ach Lilith, ty můj osude,
čím je mi nesmrtelnost bez tebe?
Ty jsi ráj rozkoše, Lilith,
ráj zázraků a půvabů.
Jsi sen, jsi kouzlo a mámení, Lilith,
jsi neochutnané tajemství, Lilith,
jsi slunečný pramen, Lilith,
slunečný pramen trýzně i oživení,
jsi nepřemožitelná žena, Lilith,
Lilith, věčná Lilith...!"
Celou noc Adam bloudil, zpívaje o své bolestné touze, která mu spaluje srdce. A po celý následující den se Lilith také neobjevila. Adam se toulal z místa na místo a vzdychal. Hořel a žíznil, a žádný chladný pramen v ráji nebyl s to ho shladit.
Adam se rozhodl, až Lilith uvidí, že jí vážnými slovy domluví, hrubě jí vyčiní, ba dokonce jí pohrozí božím jménem. Tak byla již zmučena Adamova duše, tak strašně byla zmučena.
Za večerních červánků se náhle Lilith vynořila z křoví s tisícerými svody, se všemi nádhernými půvaby svého těla.
Adam se k ní vrhl jako šílený a v tu chvíli zapomněl na všecka svá předsevzetí a touhu po odplatě.
A uviděl, že Lilith rychle a svižně běží za kroutícím se, lesklým černým hadem a nespouští z něho oka.
Adam pospíšil za ní a volal, co měl sílu:
"Lilith, stůj! Kam jdeš? Stůj!"
"Co je ti po tom, kam jdu? Proč mě pronásleduješ?" odpověděla Lilith hněvivě.
"Co mně je po tom? Vždyť Bůh si přál, abych tě sledoval a ty mne poslouchala!..."
"Já tebe že mám poslouchat? Kdo jsi, kdo? Zmiz mi z očí, hrubá hroudo hlíny!" pohrdavě volala Lilith, jako plamen se mihla vzduchem, a nebylo jí.
Adamova trpělivost byla u konce. Vydal se rovnou k Bohu, aby si postěžoval.
"Pane můj, jakou jsi mi to dal družku?" řekl Adam s potlačovanou zlobou. "Tvému příkazu se nikdy nepodrobila. Neposlouchá mě! Očaruje mě, rozpálí, a pak mě nechává žíznit, a zmizí. Hořím, když jsem od ní daleko, hořím, když jsem vedle ní. Ona je zlý oheň, palčivý ohnivý plamen, trápím se, zahubím se..."
Bůh Adama upokojil a poslal ho zpátky. Pak povolal k sobě Lilith. Ona však na boží volání nepřišla. Bůh se rozhněval a poslal anděly jménem Senói a Sansenói, aby neposlušnou Lilith přivedli před jeho trůn.
Přivedli ji. Stála před Bohem a klopila oči. Tvůrce ji pokáral a pravil:
"Stvořil jsem Adama z hlíny a tebe z ohně, abyste se vzájemně doplňovali. Musíš svého muže milovat a bezvýhradně ho poslouchat, protože jsem tě stvořil pro něho. Nepodrobíš-li se, věz, že tě přísně potrestám... jdi nyní k Adamovi, jak si přeji..."
Lilith smutně seděla na břehu potoka pod vrbou, sladkobolnou tvář bledou jako perla, čelo podepřené rukou. Věnec rajských růží krášlící její vlasy byl zvadlý...
Adam, jenž tolik čekal na její návrat, sedl si vedle ní, bojácně uchopil její chladnou ruku a zašeptal s největší něžností, jaké byl schopen:
"Lilith, duše mé duše, proč jsi smutná, proč jsi tak smutná? Proč se neusměješ, moje krásko?
Ach proč mlčíš, moje Lilith, zářící jako slunce? Což nevíš, že žiju jenom láskou k tobě? Stiskni mi srdce, a vytryskne z něho jen láska, víc nic. Miluji tě láskou velkou jako vesmír, jako vesmír..."
A s nekonečnou touhou líbal konečky Lilitiných vlasů, láskyplně je líbal a přikrýval si oči jejich zlatým ohněm.
Lilith však byla tichá a lhostejná, nehybný pohled upírajíc do dálky.
"Lilith, spanilá moje, pojďme do mého zákoutí, přichystal jsem ti tam to nejchutnější ovoce. Nasbíral jsem nektar z čarokrásných květů a od včel ten nejsladší med. Připravil jsem tam pro tebe lože ze samých růží. Usneš a budou se ti zdát nanejvýše šťastné sny, a já budu až do svítání bdít u tvých nohou.
A než se rozední, zahraju na píšťalu, aby se tam slétli něžní slavíci a kanárci, motýli a kolibříci. Budou zpívat a tančit ve vzduchu pro tvoji potěchu."
Lilith byla však tichá a lhostejná.
Adam něžně objal její křehkou postavu, vstal a na rukou ji odnesl do svého zákoutí.
Lilith byla vyčerpaná rozrušením. Tolik na ni zapůsobil rozhněvaný boží pohled. Bez odporu ulehla na květinové lože.
Adam si položil její hlavu na kolena, nadšeně a dychtivě si prohlížel její křišťálovou nahotu, spočívající v plátcích purpurových růží.
Lilith zavřela oči a byla mírná a poddajná jako gazela, kterou leká i zaševelení květů. A bledá byla jako perla.
Adam hýčkal její tělo a šeptal sám k sobě:
"Miluji, zamilovaně miluji tvé tělo, protože tvé tělo je přenádherné.
A oslnivé je tvé tělo, oslnivější než šlehnutí blesku v temnu nocí.
A džbán všech nesčetných vnad je tvé tělo, a ničemu nepodobná zahrada je tvé tělo, zahrada všech hrůz i ohnivých tužeb.
A především je opojně voňavé tvé tělo, víc nežli pižmo rajských koz, je mámivě voňavé, víc než všecky jasmíny a cesmíny, všecky bledule a levandule, než všecky nepatrné odstíny jejich aróma, jež vydechují v takové hojnosti a jímž utápějí všechny pěšiny v ráji do snění.
A nade vše vonné jsou tvoje prsy, víc než lilie skropené nebeskou rosou a nežli balzám i myrha, jež roní rajské stromy na šlépěje boží."
Adam líbal žhavými rty Lilitino tělo a vdechoval vonnou svěžest jejích boků, jež byla svěžejší než první rosa na listí a v korunách v den stvoření.
A horkými prsty laskal Adam hroty Lilitiných ňader a z hloub duše hovořil:
Miluji, zamilovaně miluji hroty tvých ňader, Lilith, krásnější nad anděly! Tvá ňadra jsou dvě světlovonné kytice bledulí a lilií, světlovonné kytice zakončené dvěma poupaty panenských růží, dvě kytice šálivé vidiny, jež mámí moji duši a oddělují mi duši od těla..."
Adam líbal Lilitina ňadra, chvějícími se rty líbal hroty jejích ňader.
Lilith ležela s očima zavřenýma, lhostejná a netečná a hluchá pro Adamův hlas.
"Lilith, božská Lilith, dovol mi políbit tě na rty! V jednom jediném nekonečném políbení tvých rtů ochutnám celičký ráj! V pouhém jediném nepojmenovatelném, neocenitelném, ničemu nepodobném políbení tvých rtů až do dna vychutnám věčnost a bezbřehost vesmíru..."
Adam zapomněl sám na sebe a nic už pro něho neexistovalo. Byly jen Lilitiny rty, jež Adam líbal nenasytným a nekonečným polibkem, dychtivě sál veškerou Lilitinu sladkost, celou její bytost, a nemohl se jí nasytit a jeho duše se ztrácela v bezedně polibků...
A tu náhle se Lilith napjala jako luk, osvobozujíc se od trýznivých, zkrvavujících Adamových polibků, vyskočila, prchla od něho a zmizela v labyrintu nočního ráje.
Adam ležel v bezvědomí až do úplného rozednění.
Když přišel k sobě, vzpomněl si, že Lilith utekla do noční tmy.
Zoufalý vstal ze země.
Zkusil najít ji, ještě jednou ji snažně prosit, aby ho neopouštěla.
Bolestně a lítostivě volal Lilitino sladké jméno, a slyšel jen marnou ozvěnu svého hlasu.
Hledal ji všude: na březích jezera, u pramenů, v hájích i v jeskynních slujích. A nikde ji nenašel, nenašel ani Lilitinu stopu.
Dlouhé hodiny bloudil po stezkách, jimiž kdy Lilith prošla, toužebně líbaje trávu i hlínu, jichž se dotkly Lilitiny kroky.
Dlouhé hodiny vysedával v místech, v nichž se kdy Lilith pozdržela, a zavíral oči, aby ji spatřil.
A ve vidinách zjevovala se mu Lilith ještě toužebnější, ještě mnohem toužebnější a nedosažitelně žádoucí.
Z těchto snů probíral se Adam k střízlivosti s bolem v srdci a jako šílený utíkal pryč a utíkal...
Doběhl až k hranicím ráje, za nimiž se prostírala pustá a ladem ležící země.
Byl velmi unaven. Usedl, aby si odpočinul.
Složil hlavu do dlaní, bědoval nad svým nešťastným osudem a ponořil se do palčivých vzpomínek na Lilitiny nezapomenutelné a nezachytitelné půvaby, když tu najednou, jakoby zprostřed snu, zaslechl Lilitin veselý jásavý smích, jenž pronikl jeho srdcem jako pozdravení jara.
S nadějí se ohlédl za tím smíchem... A spatřil příšerný obraz, jenž jako černý blesk proletěl až na dno jeho duše, zatemnil ji a spálil.
Na ohrazení ráje, ze strany trnité a chmurné země, uviděl hlavu ďábla s černýma lesklýma očima, zlýma a proradnýma.
A uviděl, že ďáblovi visí okolo krku Lilith s prudce vonícími máky ve vlasech.
S bezednou toužebností líbala Lilith ďáblovy rty. A smáli se spolu, spokojeni a šťastni.
Adam šílený žárlivostí zuřivě vykřikl:
"Lilith, Lilith, Lilith, to jsi ty...?"
Uslyšel jenom strašlivý chechot vítězného satana, jenž se řítil na Adamovu hlavu jako burácení hromu.
A zahlédl ještě, jak ďábel s Lilith v náručí seskočil na zemi.
Tu Adam oslepl a neuviděl už nic...
Jako rozumu zbavený potácel se Adam neustále těmi nejodlehlejšími místy ráje.
Ráj byl pro něho pustý a ptačí písně ho nudily.
"Lilith, Lilith, ach Lilith!" volal s pláčem a vzdechy a jeho pláč a vzdychání stoupaly do korun stromů a spalovaly stromové listí.
V neklidných nočních snech znovu a znovu vídal Lilith, a vždycky v obětí ďábla.
Adamova duše byla bez naděje, proklínal Boha i nesmrtelnost a toužil po smrti.
Bůh uslyšel Adamovy vzdechy. Zželelo se mu ho a v hlubokém zamyšlení sám pochopil, že nebylo možné do výše šlehající oheň učinit druhem hlíny, tíhnoucí k zemi.
Seslal na Adama hluboký spánek a z jeho boku stvořil pro něho novou družku, Evu, která už pro to, jak vznikla, bude Adama poslouchat, bude moci milovat jen jeho a jistě ho dokáže utěšit.
Když Adam otevřel oči, viděl, že vedle něho sedí nová družka, ne tak dokonalá a oslnivě krásná jako Lilith, a přece také krásná, avšak příjemně, lidsky krásná.
Eva přišla k Adamovi, položila si hlavu na jeho rameno a mírně se usmála, oddaně vzhlížejíc do Adamových smutných, zasněných očí.
Když však Adam seděl po Evině boku a naslouchal šepotu růžových keřů, poznával v něm Lilitin dech. Mezi všemi rajskými vůněmi cítil Lilitinu vůni a v písních slavíků slyšel Lilitin hlas.
Když dobrá Eva laskala Adama a do svých černých vlasů halila jeho tvář, tu Adam viděl jen Lilitiny zlatoskvoucí kadeře, které překrývaly všecky obzory.
A když běsnila bouře a vichřice, spatřoval Lilith, jak se míhá kolem něho, a když blesk protínal oblohu, byla to plamenná láska k Lilith, jež protínala Adamovu duši.
Kdykoli zavřel oči, viděl v duchu Lilitin nekonečně krásný obraz, kdykoli vzhlédl ke hvězdám, viděl v nich Lilitiny oči a v nezměrném slunci byla Lilith celá...
Jeho rty oslovovaly Evu, v jeho duši však ozvěnou znělo: Lilith!
A když objímal blízkou milou Evu, tiskl ji k hrudi a líbal, snaže se na Lilith zapomenout, tu viděl ve svém objetí zase jen Lilith, Lilith líbal, Lilith vnímal, jen Lilith...
Tak Adam žil v neustálém očekávání a touze po ní a zemřel uprostřed vzdechů a snů o Lilith, o ní jediné.
1921, Benátky
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Scalie De Dragonis Scalie De Dragonis | Web | 12. listopadu 2006 v 5:17 | Reagovat

Jo to jsem cetla ....nekde jsem to nasla.... bylo mi z toho dost smutno....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama