Čas je řeka, která plyne...

Lilith - 2.část

8. listopadu 2006 v 21:05 | upírka Briny |  Satanismus
...
"To je motýl, a ne kvítek!"
"Nevadí, jen mi ho chyť!"
Adam se rozběhl za motýlem, ale nemohl ho chytit.
"Chceš? Chytím ho v mžiku!" řekla Lilith, vznesla se do vzduchu, a už držela motýla.
"Viděl si, Adame? A tys byl tak nemotorný!"
"Nemůžu poletovat vzduchem jako ty!" ohradil se Adam pohoršeně. "Umím však velice rychle běhat."
"Ale neumíš," odporovala mu Lilith, "nevychloubej se!"
"Umím," stál Adam na svém. "Pojďme to zkusit!"
"Neunavuj se zbytečně!"
Adam však naléhal dál.
"Výborně," řekla Lilith. "Jestli mě chytíš, dám ti ten nejsladší plod z celého ráje."
"Který to je, že ty jej znáš, a já ne, ačkoli jsem už ochutnal ode všeho ovoce v ráji?" udiveně se ptal Adam. "Jak se jmenuje?"
"Polibek."
"Polibek?" opakoval nechápavě a tázavě Adam.
"Ano, polibek: když přitiskneme rty na rty někoho jiného. To ty neznáš?"
Adam přemýšlel, odkud to Lilith může vědět, kdy a jak... A nejistě na ni pohlédl. Lilith se však jen beze slova dívala Adamovi do očí, ohnivými paprsky svého plamenného pohledu probodávala jeho zřítelnice a zasahovala jimi jeho duši jako rudou malinu.
Adam pochopil a ochotně souhlasil.
Lilith běžela rychle a lehce, Adam utíkal snaživě a dýchavičně za ní.
Lilith se schovávala pod keříky, pak vyskočila, běžela dál a zvonivě se smála:
"Tak pojď, pojď a chyť mě! Čekám..."
A čekala, rudé rty nastavené k polibku jako poupě. Adam se zastavil jako rozumu zbavený.
"Adame, z čeho stvořil Bůh tebe?" ptala se Lilith a přistoupila k němu.
"Z hlíny. Ale podle obrazu svého."
"Z hlíny, z hlíny?... Chachachá...!" smála se mu a posmívala. "Tak proto ty jsi takový těžkopádný, silný a hrubý!"
Adama to pobouřilo a rozzlobilo. Sebral všecky své síly a běžel, běžel za Lilith. Málem už ji chytil a sevřel v náruči, ale dotkl se jenom jejích vlasů. Lilith se hned vznesla jako skřivánek, vběhla do křoví s veselým smíchem a hlasitě volala:
"Adame, zítra se spolu projdeme po ráji!"
Adam, poražen a zahanben, stál dlouho jako přibitý a oči nehybně upíral do křoví, v němž se skryla Lilith.
Adam přišel za svítání a toulal se okolo pramene. Čekal, až se Lilith konečně objevila, okrášlená kvítím a tisícerými půvaby.
"Ty tedy navrhuješ, abychom šli do těch tvých vychválených míst?" prohodila Lilith nedbale.
"Ó ničemu nepodobná Lilith, chvála je pouhý zvuk, musíš vidět na vlastní oči ty okouzlující háje, prameny jezírka, abys pochopila nekonečnou nádheru ráje!"
A Adam jí ukázal, kudy půjdou.
"Ne, půjdeme tudy!" řekla Lilith a ukázala prstem v opačném směru než Adam.
"Promiň, ty moje spanilá, cesta přece vede tudy!" mírně odporoval Adam.
"A my půjdeme tudy!" opakovala Lilith.
"Nejdražší Lilith, ta cesta není tak pěkná! Znám všechny, a ta, co jsem ti ukázal, je nejkrásnější. Odpusť mi, že říkám, co ty nevíš!"
"Ne!" řekla Lilith rozzlobeně. "Já chci jít jedině touhle. Jestli nechceš jít tudy, půjdu sama."
A vykročila cestou, kterou si vybrala.
Adam šel pokorně za ní. Po chvilce chůze odvážil se navrhnout:
"Přesličná Lilith, snažně tě prosím, zkus nyní cestu, o které jsem mluvil!"
"Tak dobře," ustoupila Lilith. "Ať je po tvém. Už vždycky bude po tvém."
Po obou stranách cesty hýřily zahrady nesčíslným množstvím květů roztodivných tvarů, tisícerých vůní a půvabů. Roje motýlů vznášely se okolo Lilith v zeleni a červeni jako sny. Háje banánovníků a ananasových stromů obklopovaly jezírka, v nichž rybky jako blesky oživovaly mdlobu leknínů a lotosů.
Ve stínech korun procházeli se stříbrní a duhoví pávi spolu s kormorány a plameňáky, z trávníku na trávník skotačivě poskakovaly volavky a rajky.
Nad lesy poletovaly sem a tam ve vonném vzduchu pestrobarevní ptáci jako vidiny a v tisících trylků a jímavých modulací zpívali o lásce a svých touhách.
Ze zlatokmenných stromů visely lákavé plody okouzlujících barev a tvarů.
Lilith si jich natrhala do vůle a nadšeně ochutnávala. Byla unesena podívanou na ráj. S očima široce rozevřenýma rozhlížela se na všecky strany, hned pohlédla zpátky, hned zase kupředu.
"Dušičko moje," řekl Adam, "podívej se, tamhle je moje zákoutí!"
Lilith však Adama nevšímavě přeslechla a kráčela dál, okouzlená a roztržitá.
Spíše než kráčela poskakovala jako pták, mléčné bílé nohy se ani nedotýkaly země.
Adam jí šel v patách svým těžkým pevným krokem, nespouštěje oči z jejích oslnivě nádherných vlasů, vlnících se jako ohnivé plameny.
Mocná a nezadržitelná vlna citu nutila Adama, aby padl Lilith k nohám. Zrychlil své kroky, přiblížil se k ní, bojácně uchopil její palčivou paži a řekl přerývavě:
"Má půvabná družko, pohleď do dálky! Jaká vznešenost!"
Lilith přivřela oči a lhostejně se podívala do dálky.
A v dálce tonuly v bledomodrém tichu vznosné hory se stříbřitě třpytnými věnci sněhu. Ze sloupovitých štítů střemhlav padaly vody a plnily hrůzostrašným lomozem sluje, v nichž odpočívaly plavé srny.
Při úpatí hor se rozprostíralo atlasové moře a světlokřídlé rybky se něžně dotýkaly hrudí zlatohřbetých vln, nežli zamířily svůj let k vzdáleným smaragdově se lesknoucím ostrovům. Sladce tam voněly květy všech možných barev a štíhlé vznosné palmy se kolébaly v laskajících závanech větru.
"Vidíš, duše moje, jaká je to krása? Co jsem ti říkal?" šeptal Adam a jemně objal Lilith okolo ramen.
"Není to špatné, ale ta moje cesta byla stejně dobrá," řekla Lilith, vyklouzla z Adamova objetí a zastavila se na břehu blízkého potůčku, jenž s rozpustilým smíchem poskakoval přes pestrá zrnka písku.
"Och, jaké krásné drobné kamínky! Jaké mají pěkné barvy! Červená, modrá, zelená, zlatá... Adame, podej mi jich pár!"
"To nic není, Lilith! Vím o kamenech zářících jako slunce, průzračných jako voda, tvrdých a překrásných."
"A... kde jsou? Adame, milý můj, kde jsou?"
"Jsou velmi daleko, v hlubokých bezedných propastech a skalních rozsedlinách, daleko předaleko."
"Kdy mi je přineseš? Řekni, Adame!" A Lilith něžně položila svou ruku na jeho.
"Jestli ti to udělá radost, půjdu ještě dnes a zítra ti je přinesu, krásko moje!" řekl Adam, potěšen, že může pro Lilith udělat něco příjemného.
"Běž, Adame, běž a nezdržuj se! Ty jsi tak hodný, Adame!" A hřbetem ruky polaskala Adamovo čelo.
S bušícím srdcem vzal Adam něžně liliovou Lilitinu ručku a přiložil si ji ke rtům. Sladkost polibku zaplavila Adamovo srdce až na dno.
Pak vrhl roztoužený pohled na Lilith a rychle odběhl. Lilith mu přála šťastnou cestu ohnivou hrou zraků, v nichž byly sladké přísliby.
Lilith si chvilku vzdychla a pak se jinými stezkami vracela k místu svého obvyklého odpočinku. Náhle narazila na hada se vztyčenou hlavou.
Lilith se podívala hadovi do očí, on do jejích. A oba znehybněli, očarováni jeden druhým.
Lilith tolik přitahovalo hadovo zvlněné a stočené, štíhlé a hladké tělo! Měla pocit, jako by pronikalo jejím vlastním.
Lilith se dívala dlouze a dlouze, avšak had, poděšen bleskem jejího pohledu, zasyčel a vzápětí zmizel v kamení.
Mezitím Adam utíkal, sotva dechu popadal, aby co nejrychleji doběhl do údolí krásných kamenů. A když byl na místě, chvatně začal sbírat pestrobarevné oblázky.
Neúnavně a statečně šplhal do skal a v soutěskách vytrhoval kameny za pomoci zubů, zraňoval si ruce i nohy, duši měl však plnou představ, jakou radost způsobí jeho dárek sličné Lilith.
Sám žasl, jakým vášnivým a sladkým citem má srdce zalité od okamžiku, kdy Lilith spatřil, a jak se mu ráj od toho dne zdá tisíckrát krásnější a každý prožitý okamžik nabývá smyslu a nevýslovného půvabu...
Při západu slunce doběhl Adam, celý udýchaný, s těžkým košíkem k jezeru, kde na něho Lilith netrpělivě čekala.
V náručí držela kočku se sametovou srstí a neustále ji hladila, aby si ukrátila čas.
"Lilith, okouzlující Lilith, hle, jsem tady, a přináším...!" zavolal Adam.
Lilith už viděla jeho odraz ve vodě, ale obrátila se k němu s předstíraným překvapením.
"Adame, jsi to ty?"
"Odpusť, duše moje, že jsem nedokázal vrátit se dřív! Bylo to velmi daleko. Čekáš na mě už dlouho?"
"Ne, Adame, právě jsem přišla. Nechtělo se mi sem jít, bolela mě hlava, ale pak jsem přece jen šla. Neseš kameny? Ukaž!"
A se zdrženlivou lhostejností podívala se do košíku.
"Ó, tolik drahokamů, a tak krásných, tak nádherných!" zvolala vzápětí nadšeně.
"Drahokamy se jim říká? Odkud to víš?" ptal se udivený Adam.
"Ano, drahokamy, prostě to vím. Adame, miláčku můj, pojď, ať tě políbím! Ty jsi tak hodný!"
A Lilith už nedokázala potlačit své rozradostnění. Pustila kočku, vyskočila a políbila Adama na čelo.
Adam docela ztratil rozum, padl jí k nohám a omámeně přihlížel: zabořila prsty do košíku a hraje si s drahokamy, bere je do dlaně, lačně se na ně dívá, usmívá se sama pro sebe, znovu je odkládá do košíku, znovu je vybírá.
"Jaké překrásné démanty s oslnivě bílými paprsky! A ty rudé granáty, čiré zelené smaragdy, ty rubíny a safíry! Jak to vyjádřit slovy? A co jich je, co jich je..."
A Lilith si hrála s drahokamy, sypala si je do vlasů a zase je sbírala, až nad stromy vystoupil úplněk a ozářil v ráji každý strom i keř, travinu i list.
Lilith seděla pod granátovou jabloní. Jemné měsíční paprsky zastíraly její tvář jako závoj. Adamovi se v hrudi třepetalo srdce jako pták, málem mu vyskočilo z úst.
"Lilith, ničemu nepodobná Lilith, jsi moudrá. Pověz, jaký cit se uhnízdil v mé duši od chvíle, kdy jsem tě uviděl? Nejraději bych se rozplynul pod tvýma světlýma nohama. Nejraději bych líbal zemi, které ses dotkla. Slunce bych ti chtěl položit na hlavu, jako věnec, a hvězdami vydláždit cestu, po které půjdeš."
Lilith poslouchala Adama a na rtech jí vyvstal mírný úsměv.
"Pověz, nejspanilejší moje Lilith, jaký je to cit? Když jsem ti nablízku, je ráj pro mne půvabnější a život sladší. A když se od tebe vzdálím, najednou je ráj ošklivý a pustý a život hořký a těžký.
Ať sním či bdím, mé sny jsou naplňovány jen a jen tebou. Žiješ v mém srdci i v mých očích."
Lilith řekla s úsměvem, ale odměřeně:
"Láska je to, Adame! Tomu se říká láska."
"Láska?... Odkud ty to víš?"
"Už dávno to vím, Adame."
"Láska. Posvátné i hrozné jméno! Láska, ano, i Bůh to tak řekl: milujte se navzájem! A já tě miluji, Lilith, nevýslovně milovaná Lilith, já tě miluji!
A jak tě mohu nemilovat? Jsi spanilá a půvabná, půvabná, stotisíckrát půvabná!
Nyní už vím, že láska je duší všech věcí. To láska vnuká ptačím hrdélkům sladký ševel vánků a pramenů. To láska způsobuje, že cesty, jimiž jsi prošla, mi voní hřebíčkem a majoránkou.
Víš, Lilith, bouří vzedmuté moře, jež bičuje skály země vlnami jako hory, je slabší a bezmocnější než moje láska, která neodvolatelně poroučí, abych ti klečel u nohou a rozplýval se v mlčení.
Chci tě celou pokrýt svými polibky a při tom líbání zeslábnout a zaniknout. Ó, jak převelice miluji tvoje obočí, sličná moje, vytoužená Lilith!
Tvé obočí je oblouk podobný duze. Tímto obloukem jako duhou překlenulo tvé obočí oblohu tvých zraků.
Na obloze tvých zraků spatřuji mléčné dráhy, v nichž hoří požárem bezpočtu sluncí.
Tvé oči rozhořené nespočetnými slunci spalují mou duši, ožehují mou duši. Kéž zapomenu sám na sebe při pohledu do tvých očí! Kéž zapomenu na celý ráj, zhlížeje se v tvých očích!"
A líbal Lilith na oči, líbal ji na obočí i na řasy.
Lilith zůstávala lhostejná k Adamovu laskání. Lilith byla zamyšlená.
"Adame, co je na tamtu stranu od ráje?"
"Tam je země, suchá a trnitá. Ať zhyne země! Já miluji tvou šíji, Lilith! Tvá šíje je vznosná a bílá, vznosnější a bělejší nežli břízy, jejichž něžné jemné kmeny stojí u bran ráje."
A Lilith mu s úsměvem v očích nastavila svou šíji, a Adam líbal její šíji a znovu ji toužebně líbal.
"Adame, kdo žije na zemi?"
"Tam žije ďábel, Lilith. Ať zhyne i ďábel! Já oddaně miluji tvá ústa, Lilith! Tvá ústa jsou zázrak ráje, Lilith..."
"Adame, kdo je to ďábel?" přerušila Lilith jeho vyznání.
"Je to protivník Boha. Býval ohnivým andělem, byl moudrý a krásný, povstal však proti Bohu, chtěl se mu rovnat. A Bůh ho potrestal. Svrhl ho z nebe dolů i s jeho druhy a navěky je proklel. Nechť jsou prokleti!
Já miluji tvá ústa. Nektar nevyčerpatelných bezedných půvabů a nepojmenovatelných slastí jsou tvoje ústa, z nichž zlatá včela připravuje nejsladší med.
...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama