Čas je řeka, která plyne...

Lilith - 1.část

8. listopadu 2006 v 21:00 | upírka Briny |  Satanismus

Lilith

(hebrejská báj)
Když pouhým slovem Tvůrce stvořil Bůh nebe i zemi, všechny živočichy i rostliny, vzal kus hlíny zpod nohou jednoho zvířete a stvořil člověka. Stvořil ho proto, aby se člověk obdivoval jeho vznešenému dílu a velebil jeho jméno. A za příbytek mu dal ráj.
Sotva Adam procitl, žasl nad božími zázraky. Postupně si prohlédl všecka zvířata, ptáky i rozličné byliny, obdivoval se jim a chvalořečil Bohu.
Cítil se však osamělý a bez druha, propadal nudě, strašlivé nudě.
Bůh viděl Adamovu osamělost a řekl si:
"Měl bych Adamovi stvořit něžnou družku, aby se nekochal půvaby ráje v samotě."
Uchopil do výše šlehající oheň a z jeho mihotavých proměnlivých plamenů stvořil první ženu, Lilith.
A pohlížeje na svůj výtvor, řekl nadšeně:
"Je dobrá, protože je krásná."
Potom zavolal k sobě Adama. Vložil drobnou Lilitinu ručku do dlaně prvního muže a pravil:
"Adame, zde máš svou družku, krásnou Lilith! V očích si pozorujte své obrazy a v srdcích se navzájem milujte! Ploďte a množte se!
Ty, Adame, po všecky své dny následuj Lilith a ty, Lilith, se podčiňuj Adamovi!"
Lilith se pozorně zadívala na Adama a její jemný čich rozpoznal vůni hlíny. A pocítila, že Adamův pohled se tíhou země položil na její vlasy a ramena. A chvatně vytrhla ruku Adamovi z dlaně.
Adam pohlédl na Lilith a nekonečno krásy ho zaplavilo zvnitřku i ze všech stran, očarovalo jeho duši a vleklo ji k strašlivé propasti do záhuby. Okouzlen i zděšen, zavřel oči.
Když je znovu otevřel, byl stěží s to pohnout rty:
"Sláva tobě, Bože, vytvořil si nejkrásnější a nejdokonalejší ze všech svých stvoření!
Korunoval jsi jím svůj divotvorný vesmír.
Budiž ti nekonečná a věčná sláva!"
Když to Lilith slyšela, laškovně sklonila hlavu k pravému rameni a první úsměv uspokojení ozářil její spanilou tvář.
Adam, ponoukán citem dosud nepoznaným, chtěl opět vzít Lilith za ruku. Avšak Lilith se mu vymkla jako plamen.
Adam pocítil, že jeho srdce je neodlučně a neoddělitelně připoutáno k Liltiným zářivým patám. Šel za ní a našel ji stát na břehu zlatoskvoucího jezírka, na němž ladně pluly labutě s peřím jako sníh.
Lilith nadšeně pozorovala sličné ptáky, jejich vznosné šíje jí učarovaly.
A sladkým hlasem přivábila labutě. A když poklekla, aby je polaskala, náhle spatřila na vodě nádherný zářivý obličej. Když pak pochopila, že to je její vlastní odraz, byla nadšena sama sebou a její hrdost vzrostla.
Spletla si vlasy rozpuštěné na hrudi a nechala vrkoče vlnit se na ramenou a zádech. S rostoucím nadšením pohlížela na svůj obraz a nemohla se vynadívat.
V zrcadle jezírka odrážela se modrá obloha, slunce a kousek ráje.
A Lilith viděla, že slunce není tak ohnivé jako oheň jejích očí a nebe není tak hluboké jako jejich dno. Ona sama je v ráji to nejdokonalejší, jezero a celý ráj jsou plny světla její tváře.
Mezitím dva motýli s démantovými křídly usedli jako dva drahokamy do jejích sladce vonících vlasů. Lilith se na ně podívala a usmála se.
"Jak by to bylo krásné, kdyby zůstali v mých vlasech navždycky...!"
A hned natrhala květů, jež zářily v tisícerých barvách a libě voněly kolem, a vetkla si je do svých kadeří.
Adam stál opodál a okouzleně pozoroval svou družku, pak si dodal odvahy a přistoupil k ní.
Lilith viděla, že Adamův obraz splynul s jejím, rozzlobeně vyskočila a zabodla do něho oheň svých očí.
"Lilith, nad anděly krásnější!" zajíkal se Adam. "Jaké květiny jsi to natrhala?"
"Tohle? To jsou zázraky, tomu ty nerozumíš!" přezíravě ho přerušila Lilith.
"Ne, duše moje, já znám v ráji taková místa, kam dosud nevkročil ani sám Stvořitel. Takové neobyčejné květiny nepopsatelných vůni a barev, takové světlolisté stromy ozdobené nejchutnějšími plody...
Nechtěla by ses do těch míst podívat?"
Adam mluvil tak laskavým hlasem, že na chviličku zmírnil Lilitin hněv.
"Dobře, Adame, půjdeme tam, ale ne dnes. Až pak, až pak."
"Ano, Lilith, krasavice moje, kdykoli budeš chtít. Nyní však nastává noc. Pojďme do mé chýšky, postavené blízko hnízd líbezných slavíků a vyzdobené nejnádhernějšími květy! Budeš spát, a já budu střežit tvůj sladký spánek."
"Ne, ne, nech mě o samotě! Jsem dnes velmi unavena..."
A lehkými krůčky zamířila do hluboké houštiny.
Adam nevěděl, co by odpověděl. Mlčky a s hlavou svěšenou šel za ní.
"Adame, nech mě o samotě, prosím tě!..."
"Ale Lilith, tisíckrát vytoužená Lilith, kdy se uvidíme a kdy...?"
"Zítra!" přerušila ho Lilith velitelsky a v mžiku se ponořila do křoví.
Lilith seděla u pramene, poslouchala jeho křišťálovou hru a hleděla do hvězdného nebe nad rájem. A ohnivě planoucí náruče hvězd opájely její srdce tajemnou touhou.
A Lilith, opilá hvězdami, usnula v květinách a probudily ji pak milostné trylky slavičí.
Snově nádherné a půvabné zrodilo se svítání a rozestřelo se nad rájem, opřádajíc i tu sebenepatrnější kapičku němým kouzlem třpytu a barev.
Adam se blížil k místu Lilitina odpočinku s košíkem plným ovoce a květin a zdaleka na ni volal.
Odpovědi se nedočkal.
Volal znovu, a znovu odpověď žádná.
Znepokojen několikrát obešel pramen a napjatě se rozhlížel na všecky strany. Lilith se neukázala.
Šel na břeh jezera, bloudil háji, prohledávaje každý keř i každou houštinu, vrátil se zpátky k prameni. Lilith nebylo a nebylo.
"Co se s ní stalo?" uvažoval Adam. "Nejspíš se vydala po neznámých stezkách, spletla si cestu v dalekých houštinách a zbloudila. Musím ji hledat, najít ji..."
Adam bloudil celý den a hlasitě volal Lilith jménem. Vše bylo marné.
Nadešel večer, nastala noc.
Adam ve tmě nemohl najít cestu zpět a unaven usnul pod stromem.
Teprve za svítání, kdy oblohu i ráj zaplavilo mléčné světlo, zase svou cestu našel.
Běžel, sotva dechu popadal, a ještě daleko od pramene volal:
"Dobré jitro, Lilith!"
"Nepřibližuj se, ještě jsem se neumyla!"
Když slyšel Adam Lilitin hlas, prožíval znovu všecko včerejší trápení s touž ostrostí. V srdci mu vzplanul hněv. Měl chuť přísně Lilith vyplísnit, ovládl se však.
"Kdes byla včera celý den? Tolik jsem se tě nahledal, tolik jsem se tě nahledal!" řek Adam mírně.
"Včera? Včera jsem šla k jezeru, ale tebe jsem tam neviděla, nepřišel si," odpověděla Lilith. "Pak jsem chvilku pobíhala za laněmi a dostala jsem se do nových neznámých míst. Byli tam nádherní slavíci. Uchvácena jejich zpěvem, zůstala jsem až do večera."
"To je ale podivné! Kdy jsi byla u jezera? Sám jsem byl chvíli tady, chvíli tam. A co jsem se potom nachodil po ráji! Kdes byla, že jsem tě nenašel?"
"Čekala jsem na tebe jak tady, tak u jezera, ale tys nepřišel ani sem, ani tam," odpověděla Lilith stroze.
Adam se odmlčel a uvažoval. Že by si byl skutečně Lilith nevšiml? Není to možné, ale...
Smířil se s tím a řekl vroucně:
"Krásná Lilith, přinesl jsem ti k snídani nádherné ovoce."
"Počkej přece, ještě jsem si neozdobila vlasy!"
"A pro tvé rozkošné vlasy jsem přinesl květiny pokropené rosou svítání."
"Děkuji, ale já mám. A počkej ještě chvilku, hned přijdu."
Adam čekal.
Lilith stanula před ním jako chvějivý plamínek, sotva se dotýkajíc země nohou.
"Ó, to je zase to nádherné ovoce, jaké jsem včera našla před chýškou!"
"Přinesl jsem je opět z těchž míst. A teď tam půjdeme, ano, duše moje?"
"Půjdeme, ale dost času!" řekla Lilith a pojídala ovoce.
Adam usedl po jejím levém boku a otevřel před ní své srdce:
"Ach Lilith," řekl, "jsi ty ale bezcitná! Osamělost mě dočista utrápila!"
A toužebně objal Lilith kolem pasu a s celou duší ji přitiskl na svou usouženou hruď.
Lilith prchla z Adamovy náruče, stála opodál a plačtivým hlasem říkala:
"Adame, objímáš mě příliš hrubě! Polámal jsi mi žebra!"
A Lilith se uraženě obrátila k Adamovi zády.
A její postava zlatě planula více nežli purpurové věnce svítaní, jímž se zdobívá ráj.
Adam se díval a jeho duše sladce trnula. Objal Lilith co nejněžněji, zahleděl se jí do očí a řekl:
"Lilith, živote můj, odpusť mi! Lilith, duše mé duše, nedívej se na mne tak mlčky a smutně. Usměj se, promluv! Ach jak bych si přál mít tisícero uší, abych tvůj sladký hlásek slyšel tisíckrát, a přece se ho nenasytil!"
Lilith usedla. Panovalo napjaté mlčení.
"Adame," přerušila ticho Lilith, "stvořil tě Bůh už dávno?"
"Ano, krasavice moje."
"Co jsi dělal v ráji?"
"Bloudil jsem sám a sám a hledal si druha mezi němými tvářemi."
"Že bys byl nenašel sobě podobného?" zeptala se a škádlivou hrou očí zkoumala Adama.
"Ne, Lilith. A proto mi Bůh stvořil tebe."
"Mne že stvořil pro tebe?..." rozesmála se Lilith hlasitě a vesele.
Adama se to dotklo. Hořce se odmlčel. Pak řekl zlomeně:
"Ano, ano. Bůh mi stvořil tebe, abych nežil sám, abychom byli spolu... Můj život patří jenom tobě, ale ty? Nechápeš, že bez tebe je mi ráj nesnesitelný a život jediné utrpení!... Bohu to nebude milé. Jestli nás poslouchá, bude se hněvat."
Hlas se mu třásl a v tom hlase bylo plno slz.
Lilith pohlédla na Adamovu nešťastnou tvář a propukla v zvonivý smích. Ale jen na chvilku. Pak její pohled zesládl. Slyšela jméno boží a hned vystřízlivěla.
"Ale Adame, proč pláčeš? Proč takhle mluvíš? Copak jsem k tobě nebyla vždycky hodná?"
A horkými prsty pohladila Adamovy rozcuchané vousy.
Nekonečná něha zaplavila Adamovo srdce. Byl hotov padnout Lilith k nohám a prosit za odpuštění.
"No dobře, Adame, můj milý," řekla mu Lilith konejšivým hlasem. "Chyť mi tady ten poletující kvítek!"
...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KiKi KiKi | 25. prosince 2006 v 18:12 | Reagovat

VV () VV

2 Lilith Lilith | 9. února 2007 v 23:12 | Reagovat

oooh, konečně zmínka!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama