Čas je řeka, která plyne...

Listopad 2006

Něco o mě

28. listopadu 2006 v 21:51 | upírka Briny |  Já a můj život
Ráda bych Vám o sobě něco řekla.
Jmenuji se Andrea a už pár let používám nick Briny, který znázorňuje mé nelidské já. Jméno vzniklo asi před 2 lety pro jednu z hlavních postav v mé knize a já se do ní téměř ihned v převtělila a stala se upíří čarodějou a kalatis.
Narodila jsem se 20.7.1991, což znamená, že je mi 15let, za znamení jsem rak, v čínském horoskoupu umělecká koza a v Egyptském bohyně Sachmet, mou planetou je měsíc a kovem stříbro.
Nyní navštěvuji první třídu gymnázia a budu-li mít štěstí, tak bych pak ráda šla na Karlovu univerzitu studovat psychologii. Při té příležitosti bych ráda bydlela v Praze aspoň do doby než 2 roky po mě vystuduje má sestřička Niki, s kterou bych se ráda podívala do Kanady za její tetou.
Tak teď by Vás asi zajímalo proč za její tetou a ne za naší. Takže něco málo k mým rodiným vztahům: Žiji s matkou, otcem a o 3 roky mladším bratrem(mezi mými přáteli znám jako Enor), nyní máme 2 andulky Báru a Kubu, žaka šedého se jménem Žako, želvu Agátu a yorshirku Terri. K tomu mám 3 mnou adoptované sourozence: 2 sestřičky, Niki už je pokrevní a Scalie bude jakmile se uvidíme(je totiž z jiného města, tak je to sožité), a bratra Johnyho, z čehož vyplývá, že nás je pět. Můj bratránek Adam(syn bratra mého otce) si za sestru adoptoval mou kamarádku Setomel, takže vlastně tvoříme takovou malou velkou rodinku.
Jak už napovídá můj horoskop(rak, koza), tak jsem klidné, tiché a mírné povahy. Trošku umělecky založená, což snad časem dokáže můj blog. Víceméně si žiju ve svém vlastním světě, ale toho reálného se nestarním.
Už nějakou dobu se zajímám o magii a to konkrétně o Astrál, výklad karet jak obyčejných tak tarorových, numerologii a pokouším se o telepatii(třeba mi to časem půjde). S tímto zájmem přišla též i fascinace ghotic stylem.
Miluji hudbu a umění, což dokazuje to, že už 9 let navštěvuji sbor a ZUŠ. Nejradši mám metal(Nightwish, Slayer, Metalica, Apokaliptica), rock(Evanescence), meditační a uklidňující hudbu(Enigma a Mystera).
Mou velkou vášní je noční obloha a voda, nejlepší je tyto dvě lásky spojit z čehož vyplyne koupání s měsícem nad hlavou. Mezi mé další vášně patří psaní příběhů nebo básní a navštěvování jedné internetové stránky zabývající se draky.
Doufám že se Vám zde bude líbit a ponoříte se do mého světa.

upíří čarodějka a kalatis Briny

RP - Poušť stínů

28. listopadu 2006 v 19:14 | upírka Briny |  RP a RPG
Můžeme si tu zahrát RPG.

Poušť stínů začíná za černým zámkem a tvoří hranici s mrtvým lesem. Na rozdíl od lesa je tam téměř nesnesitelné vedro. Poušť stínů se jí říká, proto že ten kdo se dostane třeba jen na její okraj bude poznamenám jejím kouzlem a jeho stíny ožijí a dostanou vlastní vůli. Vůli a množství stínů může omezit jen vůle jejich majitele.
V poušti se nalézá jen několik oáz, ale přežít je tam téměř nemožné.

Nightwish - The Carpenter - ČJ

26. listopadu 2006 v 19:17 | upírka Briny |  Texty písní
Tesař
Kdo jsi?
Muž odsouzený vyzařovat vykoupení
po staletí.
Proč?
Bylo víno z grálu
příliš trpké, aby ho pil člověk?
Tesař
vytesal svou kotvu
do umírajících duší lidstva.
Do hrobky neznámého vojína
odložte nářadí toho
kdo pro nás zemřel.
Nářadí tesaře.

Ten koho líbají.
Stejný starý .
Sen o jejich cenném zachránci.

Polib je hluboko.
A ať pláčou
kvůli slibům nekonečného míru.

Tesař
vytesal svou kotvu
do umírajících duší lidstva.
Do hrobky neznámého vojína
Odložte nářadí toho
kdo pro nás zemřel.
Nářadí tesaře.

Slyším tě
mezi symfonickými hlasy přírody
- v čistotě, o které nemůžu nikdy pochybovat.
Říkají mi, lehni si do trávy
a sleduje svého spasitele.
Toho ukřižovaného za zpěvu ptáků.

Tesař
vytesal svou kotvu
do umírajících duší lidstva
Do hrobky neznámého vojína
Odložte nářadí toho
kdo pro nás zemřel.
Nářadí tesaře

Nightwish - The Carpenter - AJ

26. listopadu 2006 v 19:16 | upírka Briny |  Texty písní
The Carpenter

Who are you?
Man condemned shining a salvation
throughout the centuries.
Why?
Was the wine of the grail
too sour for man to drink?
/>
The carpenter
carved his anchor
on the dying souls of mankind.
On the tomb of this Unknown Soldier
lay the tools of the one
who for us had died.
Tools of the carpenter
The one they lick.
The same old sick.
Dream of their precious savior
Kiss them deep.
And make them weep
over promises of eternal peace.
The carpenter
carved his anchor
on the dying souls of mankind.
On the tomb of this Unknown Soldier
lay the tools of the one
who for us had died
Tools of the carpenter
I hear you
through the symphonic voices of nature
- the purity I could never doubt.
They tell me to lie on the grass
and observe my savior.
The one crucified to the chirping of birds.
The carpenter
carved his anchor
on the dying souls of mankind.
On the tomb of this Unknown Soldier
lay the tools of the one
who for us had died
Tools of the carpenter

Líbí se vám nový desing blogu?

25. listopadu 2006 v 0:36 | upírka Briny |  Ankety a Diskuze
Zajímalo by mě zda se vám líbí tento desing, prosím zahlasujte a dejte mi, tak najevo svůj názor.
Děkuji

Inuyasha - Postavy

24. listopadu 2006 v 22:00 | upírka Briny |  Anime, Filmy, aj.
Inuyasha:
RASA
: polodémon psa
BARVA OČÍ
: zlatá (když je člověk tak tmavá)
BARVA VLASŮ: bílá (když je člověk tak černá)
VĚK
: 17let (+50let byl zakletý)
ZBRAŇ
: Tessaiga - Větrný šrám a Zpětný úder(vrcholné techniky Tessaigy)
MILUJE
: Kikyo a Kagome
ZVLÁŠTNOST:
Díky náhrdelníku co má okolo krku musí poslouchat Kagomin příkaz "sedni".
CÍL
: Posbírat všechny úlomky posvátného drahokamu a stát se díky jeho síle plnohodnotným démonem.
Kagome
RASA: člověk
BARVA OČÍ: tmavá
BARVA VLASŮ: černá
VĚK: 15let
ZBRAŇ: luk a šíp
MILUJE: Inuyashu
ZVLÁŠTNOST: Díky náhrdelníku co má Inuyasha okolo mu může dát příkaz "sedni" a on jí poslechne. A je to převtělení Kykio.
CÍL: Pomoci Inuyashovi posbírat všechny úlomky posvátného drahokamu.
Miroku
RASA: člověk
BARVA OČÍ: tmavá
BARVA VLASŮ: černá
VĚK: 17let
ZBRAŇ: větrný tunel a kouzelná moc
MILUJE: ženy, hl. Sango
ZVLÁŠTNOST: Je to potulný mnich.
CÍL: Pomoci Inuyashovi posbírat všechny úlomky posvátného drahokamu.
Sango
RASA: člověk
BARVA OČÍ: tmavá
BARVA VLASŮ: černá
VĚK: 16let
ZBRAŇ: Hirakoitsu
MILUJE: Miroka
ZVLÁŠTNOST: Kromě jejího bratra Kohaka poslední žijící lovkyně démonů. Vodí sebou Kiraku.
CÍL: Pomoci Inuyashovi posbírat všechny úlomky posvátného drahokamu.
Shippo
RASA: liščí démon
BARVA OČÍ:zelená
BARVA VLASŮ:hnědá
VĚK: 8let
ZBRAŇ: houbičky, liščí oheň, létání
MILUJE: nikoho, ale Kagome považuje za nejlepší kamarádku
ZVLÁŠTNOST: Umí se proměnit ve velký růžový balón.
CÍL: Pomoci Inuyashovi posbírat všechny úlomky posvátného drahokamu.
Kikyo
RASA: člověk
BARVA OČÍ:tmavá
BARVA VLASŮ:černá
VĚK: 18let
ZBRAŇ: luk a šípy
MILUJE: před 50ti lety Inuyashu
ZVLÁŠTNOST:
CÍL:
Pomoci Inuyashovi posbírat všechny úlomky posvátného drahokamu.
Kouga
RASA: vlčí démon
BARVA OČÍ:modrá
BARVA VLASŮ:černá
VĚK:16let
ZBRAŇ: rychlost(vítr), drápy
MILUJE: Kagome
ZVLÁŠTNOST:Má v nohách a v rukách posvátné drahokamy.
CÍL: Chce zabít Naraka.
Naraku
RASA: démon
BARVA OČÍ: rudá
BARVA VLASŮ: černá
VĚK: 50let
ZBRAŇ: manipulace s démony, woodo loutky
MILUJE: Před 50 lety, když byl Oniguma miloval Kikyo, ale pak si vyrval srdce.
ZVLÁŠTNOST: Jeho tělo je složeno z démonů.
CÍL: Chce získat všechny střípky posvátného drahokamu.
Sesshoumaru
RASA: psí démon
BARVA OČÍ: zlatá
BARVA VLASŮ: bílá
VĚK: 200let
ZBRAŇ: Tensaiga, Tokijin
MILUJE: Nikoho, ale nesnáší svého mladšího bratra Inuyashu.
ZVLÁŠTNOST: Na cestě ho doprovází Jaken a lidská holčička Rin, kterou zachránil před vlky. Nesnáší lidi.
CÍL: Není známá.
Kagura
RASA: démon
BARVA OČÍ: rudá
BARVA VLASŮ: černá
VĚK: neznámo
ZBRAŇ: Používá k boji vějíře(útok bohužel nevím)
MILUJE: Nenávidí Naraka.
ZVLÁŠTNOST: Je stvořena z Narakova srdce.
CÍL: Chce zabít Naraka aby se mohla osamostatnit.

Obrázky

24. listopadu 2006 v 20:47 | upírka Briny |  Úvod a Důležité
Zde můžete psát jakékoliv názory na jakékoliv obrázky z galerie. Vždy uveďte název galerie a obrázku, a poté napiště to co chcete sdělit.

Např. GHOTIC - TVORBA - Při svitu měsíce
NIGHTWISH - Krvavé moře

Co je to gothic, jak vznikl a podoně...

24. listopadu 2006 v 19:44 | upírka Briny |  Gothic
Předem varuji: Tento článek je postaven hlavně na mých názorech, takže pokud se mou v něčem nesouhlasíte můžete to napsat do diskuze - budu ráda.
Předpokládám, že spoustu vás vlastně zajímá co je to gothic a kde se tento styl vzal. Pokusím se vám aspoň něco o ghotic trochu přiblížit.
Gothic je styl života, který je založen na vyznávání temnoty a všeho čeho se normální lidé bojí a považují to za nenormální.
Lidé, kteří vyznávají tento styl života většinou nemají rádi příliš velký žár slunce, ale radši růstanou ve stínu měsíce, přitahují je hřbitovy, temnota, vampyrismus, neposlouchají moderní styly(např. hip hop nebo pop), ale metal, rock, punk a různé druhy meditační či gothic hudby.
Mnohdy o sobě dokonce tvrdí, že mají něco společného s upíry, vlkodlaky a podobnými tvory nebo, že jimi dokonce jsou. Mohou objevovat známky schizofrenie, které se projevují např. tím, že daná osoba mluví sama se sebou, má na stejnou věc různé názory a podobně. Jedna má nejmenovaná kamarádka má dokonce dokonce roztrojenou osobnost a to na: lidskou, upíří a vlkodlačí, je ale naprosto v pohodě.
Mezi zájmy a koníčky těchto lidí také může patřit například zájem o satanismus, okultismus, čarodějnictví a magii a to jak teoretický, tak i praktický. Mnohdy se objevují i sebevražedné sklony a nebo sebepoškozování.
Otázkou zůstává: Proč se sebepoškozují hlavně lidé toho typu?
Odpovědět na tuto otázku je podle mě naprosto snadné. I když to tak nejspíš na první pohled nevypadá, tak gothici jsou ve svém nitru citlivý a křehcí lidé, kteří se jen trochu liší svými názory a vkusem. Často jsou vystaveni posměchu pro svou módu, a proto se stáhnou do sebe a uzavřou se před svým okolím. Mnohdy je kvůli tomu mohou přepadat deprese, které nabývají na sebevražedných sklonech.
Je sebepoškozování cesta?
Svým způsobem se dá za cestu považovat, avšak otázkou nejspíše zůstane jestli správnou či špatnou. Je sice možné, a dokonce je i velmi pravděpodobné, že působení bolesti svému tělu vede minimálně k odvrácení od bolesti psychické, která bývá o hodně horší.
Proč je sebepoškozování špatné?
Za uklidnění své bolavé duše jste nejspíše ochotni obětovat své ruce a "ozdobit" je několika jizvami, avšak když naleznete útěchu v bolesti, tak se často stává, že se jí nechcete vzdát a vytváří se jakási závislost. Jizev je čím dál tím více a jsou čím dál tím hlubší, což může vést až na druhý břeh.
Proč se někteří hlásí k tomuto stylu plnému temnoty a zla?
Protože ne každý je schopen zapadnout do "normální" společnosti. Gothici jsou většinou odlišní od svého okolí, chtějí žít podle svých rozhodnutí, a proto nejsou ochotni akceptovat některá morální měřítka.
Jaký druh lidí tam můžeme najít nejčastěji?
Mezi těmito lidmi najdete jakoukoli věkovou kategorii od školáků, studentů až po dospělé pracující muže a ženy. Můžou to být právníci, doktoři i psychologové. Stručně řečeno kdokoliv.
Stále jsem vám však neodpověděla na otázku: Jak tento styl vznikl?
Pravděpodobně vznikl na začátku 80.let jako část punkové subkultury. Pojem "gothic" poprvé použil manažér skupiny Joy Division - Anthony H.Wilson. Další podporou pro gothic byly i filmy a hudba. například film Vrána pomohl hodně prosadit tento temný a depresivní životní styl.
Od těchto dob se gothic styl moc nezměnil přibyla jen nějaká móda, ostnaté obojky a více latexových oblečků.
Snad v každém dnešním městě se najde skupinka lidí, která by vyznávala tento styl ať už to na sobě dává vidět více či méně.
Takže co je to tedy gothic?
Gothic ve své zjednodušené formě je subkultura skupiny lidí, kteří se cítí dobře mezi určitými lidmi, v určité módě a určitém stylu života. Neexistuje žádné měřítko, podle kterého by se dalo říci kdy se člověk stává ghotikem, protože se liší povolání, zájmy, názory na hudbu, někteří jsou agresivní jiní zase citlivý a křehcí, atd. ale přesto je něco spojuje.
Tento styl se však často připisuje k lidem v černému oděvu(podle mě na oblečení nezáleží, ale jde o to čemu člověk věří a jak se cítí)
A na závěr se vám pokusím vymluvit pár gothic pověr.
Tvrdí se, že tyto lidi spojuje zájem o stejnou hudbu. - Není to pravd a každý poslouchá něco jiného někdo má radši metal jiný rock nebo něco jiného.
Prý se gothici podobají stylem svého oblečení. - Také fáma. Není pravda, že chodí stejně oblečeni. Nikdo dá přednost obyčejným věcem jiný extravaganci, záleží na osobnosti.
Jsou to všechno satanisté. - I to je lež. Je sice pravda, že satanisté většinou bývají gothici, ale rozhodně spousta gothiců nejsou satanisté.

Oblékaní a líčení

20. listopadu 2006 v 16:56 | upírka Briny |  Gothic
Gothické líčení je založeno hlavně na kontrastu mezi tmavou a světlou a to hlavně mezi čerou a černou Používá se nejsvětlejší odstín make-upu, ale ne úplně bílý a líce nezvýrazňujeme pomocí růže.
Make-up přetřeme opět nejsvětlejším odstínem pudru a nebo použijeme bílý ovšem nesmíme ho dát na kůži v kilové vrstvě!
Na oči používáme černou řasenku, černé linky a tmavé stíny nemusí to být zrovna černý, ale například tmavě hnědý nebo černo fialový a opravdu nám nejde o to aby toho na očích bylo co nejvíce. Stíny si nikdy nenanášejte až k obočí! Stačí jenom trocha stínů..
No a nakonec rty. Buď si jí vůbec malovat nemusíte, protože vzhled vypadá velice svěže a i když máte zvýrazněné jen oči. Ale já osobně jsem pro jejich nalíčení buď fialovo-černou nebo černou rtěnkou, což vypadá velice esteticky a nebo krvavě rudou rtěnkou.
Velmi originálně může vypadat například černý znak pod okem.
Určitě by jsme též neměli zapomenout na nehty, kterým dodá na temném vzhledu špičaté zapilování a černý lak.
Vlasy vypadají nejlépe pokud jsou černé, dlouhé a bez ofiny. Samozřejmě je můžete mít i krátké a nebo s rovně střiženou ofinou. Jak už jsem řekla nejlepší je černá barva, ale též se dá použít tmavý odstín červené, růžové, fialové, apod.
Oblečení se nedá přesně definovat. Každý by měl nosit to co má rád a v čem se cítí dobře, avšak měli by to být tmavé barvy a ne zářící růžová Nejčastěji se nosí korzety, trička například s krajkou na kůži, sukně jakéhokoli střihu černé, tmavě fialové, tmavě modré, korzetové šaty, rukavičky, černé punčochy, děrované silonky, kozačky, apod. Měli byste však počítat s tím, že žijete ve městě mezi nechápajícíma lidmi, takže se mnoho gotiků krotí(nic jiného nám bohužel nezbývá).
Doplňky jsou často ze stříbra a jsou to většinou kříže, pentagramy a jakékoli přívěsky, které se dotýkají okultismu. Pěkné jsou také obyčejné černé korále. Též jsou používány tmavé kameny a nebo různé metalové obojky a náramky s ostny.

Může být goth?

20. listopadu 2006 v 16:21 | upírka Briny |  Gothic
Na jedné stránce jsem našla seznam těchto znaků, které by PRÝ měli být typické znaky pro gothic, které vám pomůžou rozeznat je-li někdo ve vašem okolí goth: GALERIE1 - GLERIE2
PS: Berte s nadhledem a humorem!

- Nejčastější barvou oděvu je černá.
- Častou součástí oděvu jsou trika rockových kapel.
- Používá hodně tmavý(většinou černý) make-up, rudá nebo černá rtěnka černý lak na nehty.
- Nosí podivné stříbrné šperky a projevuje zájem o piercing či tetování.
- Poslouchá gotickou či jinou hudbu oplývající temnotou.
- Má přátele mezi lidmi, kteří se excentricky oblákají, chovají a mluví.
- Projevuje stoupající zájem o smrt, upíry, magii, okultizmus, čarodějnictví či další věci jež jsou spojeny se Satanem a temnotou.
- Bere drogy, požívá alkohol nebo trpí sebevražednými depresemi.
- Podřezává se, pálí se nebo se pokouší o další metody sebepoškozování.
- Buď se stěžuje na nudu nebo velmi často spí.
- Bývá dlouho do noci vzhůru.
- Vyžaduje nadměrné soukromí a tráví příliš času o samotě.
- Klade důraz na trávení času ve společnosti kamarádu bez dozoru rodičů
- Chová se špatně ve škole a doma.
- Jí stravu spojenou která se jakkoliv vztahuje ke gotice např. krev.
- Ukazuje satanské symboly nebo zuřivě hází hlavou při hrající muzice
- Mezi znaky patří též provokativní tanec s erotickými náznaky.
- Vyjadřuje zájem o sex.
- Masturbuje.
- Je homosexuál či bisexuál
- Zabývá se nebezpečnými kultovními náboženstvími.
- Nosí nášivky, nálepky či ostatní věci , na kterých se objevují různé nápisy jako: "Jsem gotik,jsem mrtvý" , "žal jsem já ", "jsem gotik".
- Tvrdí že je gotik/gotička

Mrtvý ples

18. listopadu 2006 v 21:44 | upírka Briny |  Povídky
Mrtvý ples
Slunce se pomalu ukládalo ke spánku a jeho krvavá záře osvětlovala Necropolis a jeho nejbližší okolí. Vítr šeptal svou temnou píseň o smrti a první hvězdičky začali vykukovat z tmavého nebe dolů na zem. Po chvilce se k nim přidala i bledá tvář luny. Ale kdo si všímá měsíce když zapadá slunce? Nikdo. A tak mu nezbývá nic jiného než počkat až jeho starší bratr usne a on se bude aspoň na chvíli moci ujmout vlády nad celou oblohou.
Přesně v okamžiku kdy slunce zapadlo se z černého zámku ozval monotónní zvuk kostelního zvonu, jenž oznamoval příchod šesté hodiny večerní. Ptáčci v korunách stromů utichli. Všude se rozprostíralo hrobové ticho, které narušovalo jen šeptání větru a vrzání ztrouchnivělého dřeva.
Johny otevřel víko od černé vyřezávané a bohatě zdobené rakve a elegantně vstal. Rozhlédl se po své komnatě sladěné v Černých rudých barvách, a poté sáhl po slavnostním obleku s cylindrem a ebenovou hůlkou.
Když byl upraven podle svých představ, tak se zadívala do zrcadla, jenž odráželo obraz prázdné místnosti. Usmál se pro sebe, zavřel za sebou dveře komnaty a zamířil po schodišti dolů směrem do hlavního sálu.
V mezipatře se zastavil a zabočil k jednomu z balkónů, který mu poskytoval výhled do obrovské zahrady. K hlavní bráně se hrnuly zástupy slavnostně oděných lidí s bledými tvářemi. Z dálky se ozývalo šumění moře, jenž naráželo do skály, na které zámek stál.
Najednou to hlasité ticho opět prořízl ten zvučný tón kostelního zvonu aby dostál své povinnosti a oznámil všech, že právě přišla sedmá hodina večerní. Fontány s posledním úderem zvonu ožily a z jejich nitra začala proudit nachově rudá krev, která ozdobně vystřikovala a naplňovala jejich prázdný obsah. Zámek osvítily zlaté svícny, jejichž plameny běhaly po stěnách Necropolis jako neposedné světlušky a tančily svůj věčný tanec.
Upír odvrátil pohled od všeho co se dělo venku a zamířil do sálu. Jeho podpatky tiše pluly po černých naleštěných parketách, na oknech visely černé závěsy a místnost byla plná černě a rudě oděných lidí.
Johny si změřil dav zkoumavým pohledem a na jeho tváři se opět objevil úsměv. Přešel až k malému pódiu kde stálo vyřezávané křeslo, které představovalo jeho trůn a poté se otočil k ostatním, "Všechny Vás tu vítám. Doufám, že se tu budete dobře bavit a dovoluji si tímto ples prohlásit za zahájený," tleskl a místnost naplnily mrtvé tóny varhanů.
Upíři v místnosti se dali do spořádaného tance, jejich kroky nebyly slyšet jakoby tam vůbec nebyly, rudé a černé šaty se míhaly sálem a oni tančili jako páry černých labutí na hladině mrtvého jezera.
Johny se dlouhou chvíli díval do obrovského zrcadla na zdi, které zobrazovalo jen prázdný sál se spoustou jídla, vína a krve. Poté se otočil a zamířil k jedné z upírek, jenž stály u stolů a popíjely krev. Poklonil se tmavovlásce a nabídl jí své rámě, "Smím prosit?" otázal se a trpělivě čekal na odpověď.
Upírka přikývla a s úsměvem se do něj zavěsila. Dopluli spolu do středu parketu a přidali se k elegantnímu tanci. Když píseň skončila, tak se ozval tlumený potlesk všech tančících. Po jeho utichnutí Johny využil ticha a opět vystoupil na malé pódium, "Promiňte mi, že si na okamžik dovolím přerušit zábavu, ale musím říct pár slov kvůli kterých jsem vás sem svolal."
Několik upírů si prohodilo zvědavé pohledy a místností zašumělo pár zvědavých slov.
Johny počkal až se opět uklidní, a poté pokračoval, "Určitě už si ï nejeden z vás," ukázal do davu místnosti, která teď poslouchal jen jeho, "položil otázku PROČ je lidí tolik a nás tak málo!? Vždyť MY jsme lepší než oni! Jsou to jen smrtelníci a my přesto hladovíme a schováváme se před jejich zbraněmi, ale PROČ!? Mohli by jsme je vyhladit. Jsme dokonalejší, nesmrtelní! Můžou to být jen loutky v našich rukách, loveni jak divá zvěř!" jeho hlas naplňoval celou místnost.
"Je jich víc!" ozval se jakýsi mladý upír, který stál v rohu místnosti a opíral se o stůl.
"Má pravdu! Nemá to cenu, přemohli by nás!" zakřičela jakási upírka kousíček před pódiem.
Ticho rázem přetrhla hlasitá debata, která se snažila přijít na to jestli je nebo není pravda to co jim zde namlouvá.
Johny trpělivě sledoval dav dokud se opět neuklidnil. "Je jich sice víc," pokračoval, "ale my jsme téměř nesmrtelní! A máme zbraň, kterou jsme doteď neměli! Mohli by jsme se stát vládci celé téhle planety! Nejdříve zneškodnit lidi a po nich i vlkodlaky a všechny kteří by se nad nás chtěli povyšovat!" Říkal to tak prostě jakoby to byla ta nezjednoduší věc na světě a snad tomu i věřil.
"Jakou zbraň!?" ozvalo se ze z davu několik hlasů, které toto oznámení očividně překvapilo. "Asi mu přeskočilo." "Zešílel." "Ten nápad se mi líbí." "Blbost!" "Ať nám řekne jakou zbraň." "Žádnou nemá." "Střílí si z nás!" Sálem se ozývaly názoru spousty upírů.
Johny se usmál a počkal až se opět budou věnovat jen jemu, "Tuto zbraň." Zvedl ruku, na které se zatřpytil zlatý prsten s červenočerným znakem jing-jang. Ten se rozzářil zlatavou září a upíra obklopila mlha, vzápětí se z ní vynořila černá hlava draka.
Několik upírů slyšitelně zalapalo po dechu a Johny se spokojeně usmál, "Rád bych vám představil Agamanoma, naši tajnou zbraň."
Mlha zmizela a před nimi stál obrovský černý drak s rudýma očima, blánou na křídlech, břišními šupinami, drápy a ostny. Elegantně roztáhnul svá mohutná křídla a vyfoukl obláček dýmu. Sál naplnil nadšený potlesk.
Agamanom vzlétl, ve vzduchu okolo sebe vytvořil obláček dýmu, jenž se změnil v mlhu, která ho pohltila. Zůstal po něm jen zářící prsten na Johnyho prstu.
Po ještě jednom velmi dlouhém potlesku se opět rozezněla hudba, která naplňovala i zahrady plné rudých a černých růží, který tvořila všemožné obrazce.
Johny si vzal zlatý pohár z okraje fontány a naplnil ho až po okraj krví, totéž udělala i tmavovláska s kterou předtím tančil. "Na lepší časy?" pozvedla číši.
"Na lepší časy," přikývl a přiťukl si s ní, poté se zadíval do dálky na moře. Právě začala opravdová válka mezi upíry a lidmi a on byl připraven jí vyhrát.
S věnováním pro mého bratra Johnyho. Od jeho milované sestřičky, upíří čarodějky a Kalatis, Briny.
BTW: Těš se na pokračování ;-)

Siréna

17. listopadu 2006 v 10:27 | upírka Briny |  Galerie
Která prosím Vás vypadá lépe? Původně byla kreslana jako obrázek I., ale teď se mi zdá lepší jako obrázek II.

Andělé

10. listopadu 2006 v 23:32 | upírka Briny |  Andělé
Andělé jsou bytosti, které jsou lidem bližší než bůh, ale při tom jsou mocnější a krásnější než oni. Byli stvořeny, proto aby lidi chránili a byli zprostředkovateli mezi ním a bohem, čehož je příkladem Johanka z Arku, jenž naslouchala pokynům Archanděla Michaela a svaté Kateřiny.
Anděly znají snad všechna náboženství. Dalo by se říci, že všechna náboženství mají minimálně jednou anděla ve svých dějinách. Ať už to jsou prastaré řecké mýty, egyptské legendy, nebo evropská historie.
Nejdříve měl anděl podobu krásného muže s některými ženskými atributy, jako je jemnost a dlouhé vlasy. Byl oblečen v bílém řízu a nebo modrém, zeleném, zlatém či stříbrném rouchu, takže z těla není vidět nic. Na zádech měl obrovská bílá křídla, pomocí kterých mohl létat, podobala se labutím a sahala až k zemi.
Později se začali znázorňovat i ženy, což byli většinou překrásné mladé dívky s dlouhými plavými vlasy. Buď byly zahaleny a nebo byly nahé.
Křesťanská montážní představa okřídleného anděla je pozdější. V prvních stoletích našeho letopočtu byli zobrazováni andělé bez křídel. Od renesance a hlavně v baroku se vyskytuje nová montážní představa, což jsou to andělíčkové malí, nazí chlapečkové připomínajícího silně Amora s malými křidélky(strašná představa). Někdy jsou redukováni jen na hlavu a křidélka(tak tohle mi přijde ještě horší).
Hlavně v antické mytologii jsou prvé známky montážní představy anděla. Byl to jednak posel bohů Hermés (Mercurius), který má na nohou křidélka, jednak génius.
Génia má každý člověk. Génius jej uvádí do života a po celý život od narození do smrti ochraňuje a řídí jeho osudy. Římané oslavovali génia ve výroční den svého narození obětovali víno, květiny, med a kadidlo. Pořádala se hostina, při níž se mohlo rozpoutat i nevázané veselí, neboť génius se raduje, když jeho chráněnec je veselý a nemá rád, když je jeho chráněnec smutný. Odtud vzniklo úsloví: genio indulgere (veselice).
Původně se věřilo, že s člověkem umírá i génius. Později se věřilo, že génius se odebere po smrti svého chráněnce mezi bytosti sobě podobné a někdy sedává na hrob svého chráněnce. Géniové žen se nazývali junony. Římskému géniovi byl analogicky řeckým daimon. Nejen jednotlivci, ale i rodina, město, národ i místa (génius loci), měli svého génia. Géniové lidí byli zobrazování jako krásní mladíci se zastřenou hlavou a s miskou rohem hojnosti. Géniové loci (místní) byli zobrazováni jako hadi.
V dnešní době anděl není jen ochránce člověka a posel boha, ale má více podob. Jednou z nejznámějších jsou temní andělé, kteří bývají znázorňovány jako krásné černovlasé dívky s černými křídly. Oděny jsou v gothic stylu a často se v jejich přítomnosti vyskytuje krev, smrt, bolest…

Černá vs. modrá

10. listopadu 2006 v 17:21 | upírka Briny |  Galerie
Uznávám, ten obličej hrůza...nějak se mi to smíchalo s černou. Ale já se snažila...

Nevinná temnota

10. listopadu 2006 v 17:20 Galerie
Tak druhá z řady...Sice na ghoric víří trošku moc barvama, ale rockerka docela dobrá, ne?

Rudé šaty

10. listopadu 2006 v 17:18 | upírka Briny |  Galerie
Tak moje první dílko z nové Temné kolekce. Měli jsme si ve škole vybrat téma a udělat do prosince práci. Dlouho mě nic nenapadalo, tak jsem se po vytvoření tohohle rozhodla pro kolekci. Bohužel to má stále pár blech např. obličej, ten mi nikdy nešel a asi ani dlouho nepůjde.

Anděl

10. listopadu 2006 v 17:14 | upírka Briny |  Galerie
Kresleno dnes o volné hodině Aj. Měla jsem po ruce jen likovanej papír, tak jsem si tak čmárala a vzniklo z toho tohle.

Lilith - 3.část

8. listopadu 2006 v 21:06 | upírka Briny |  Satanismus
Tvůj jazyk zná láskyplné písně všech slavíků a sladší nežli štěbetání všech ptáků je tvůj jazyk. V jediném přesladkém políbení tvých rtů vychutnám celý ráj, v jednom jediném polibku tvých rtů plnou měrou ochutnám celý vesmír a věčnost..."
Adam se rty vášní rozpálenými přistoupil k Lilith, aby ji políbil, Lilith mu však zakryla ústa rukou, prudce ho odstrčila a okamžitě vyskočila.
Adam padl bezvládně k zemi.
"Chce se mi spát," řekla Lilith. "Čekej na mne zítra na břehu jezera!"
A kroky lehkými jako pták ponořila se do nočních stínů.
Adam sledoval vzdalující se, jako blesk se třpytící Lilith potemnělým zrakem.
Ráno Adam otevřel oči. Ležel hlavou na holé zemi, a Lilith nikde. Myslel, že sní. Znovu otevřel oči, ale Lilith nespatřil.
Vtom se mu vybavila Lilitina poslední slova.
Jak mohl nejrychleji, pospíšil k jezeru. Pak čekal, oči upíraje na všechny stezky v ráji.
S každým srnčím krokem se mu rozbušilo srdce, každý závan větru, rozhoupávající křoví, mu rozpoutal v srdci bouři. Netrpělivě tak čekal, až slunce zapadlo a Lilith nepřišla.
Adam se zoufale položil do trávy a semkl víčka, aby o Lilith aspoň snil.
Zaslechl šelest v pobřežním rákosí a myslel, že tam sténá něčí srdce.
Chvatně vstal, uřezal rákos, vyvrtal v jeho stvolu dva otvory a začal hrát.
Nebyla to hra. To sama Adamova vášnivá láska po kapkách tryskala z otvorů v rákosovém stéble, měnila se v slzy a touhu, v touhu a trýzeň.
A on zpíval:
"Lilith, ach Lilith, ty můj osude,
čím je mi nesmrtelnost bez tebe?
Ty jsi ráj rozkoše, Lilith,
ráj zázraků a půvabů.
Jsi sen, jsi kouzlo a mámení, Lilith,
jsi neochutnané tajemství, Lilith,
jsi slunečný pramen, Lilith,
slunečný pramen trýzně i oživení,
jsi nepřemožitelná žena, Lilith,
Lilith, věčná Lilith...!"
Celou noc Adam bloudil, zpívaje o své bolestné touze, která mu spaluje srdce. A po celý následující den se Lilith také neobjevila. Adam se toulal z místa na místo a vzdychal. Hořel a žíznil, a žádný chladný pramen v ráji nebyl s to ho shladit.
Adam se rozhodl, až Lilith uvidí, že jí vážnými slovy domluví, hrubě jí vyčiní, ba dokonce jí pohrozí božím jménem. Tak byla již zmučena Adamova duše, tak strašně byla zmučena.
Za večerních červánků se náhle Lilith vynořila z křoví s tisícerými svody, se všemi nádhernými půvaby svého těla.
Adam se k ní vrhl jako šílený a v tu chvíli zapomněl na všecka svá předsevzetí a touhu po odplatě.
A uviděl, že Lilith rychle a svižně běží za kroutícím se, lesklým černým hadem a nespouští z něho oka.
Adam pospíšil za ní a volal, co měl sílu:
"Lilith, stůj! Kam jdeš? Stůj!"
"Co je ti po tom, kam jdu? Proč mě pronásleduješ?" odpověděla Lilith hněvivě.
"Co mně je po tom? Vždyť Bůh si přál, abych tě sledoval a ty mne poslouchala!..."
"Já tebe že mám poslouchat? Kdo jsi, kdo? Zmiz mi z očí, hrubá hroudo hlíny!" pohrdavě volala Lilith, jako plamen se mihla vzduchem, a nebylo jí.
Adamova trpělivost byla u konce. Vydal se rovnou k Bohu, aby si postěžoval.
"Pane můj, jakou jsi mi to dal družku?" řekl Adam s potlačovanou zlobou. "Tvému příkazu se nikdy nepodrobila. Neposlouchá mě! Očaruje mě, rozpálí, a pak mě nechává žíznit, a zmizí. Hořím, když jsem od ní daleko, hořím, když jsem vedle ní. Ona je zlý oheň, palčivý ohnivý plamen, trápím se, zahubím se..."
Bůh Adama upokojil a poslal ho zpátky. Pak povolal k sobě Lilith. Ona však na boží volání nepřišla. Bůh se rozhněval a poslal anděly jménem Senói a Sansenói, aby neposlušnou Lilith přivedli před jeho trůn.
Přivedli ji. Stála před Bohem a klopila oči. Tvůrce ji pokáral a pravil:
"Stvořil jsem Adama z hlíny a tebe z ohně, abyste se vzájemně doplňovali. Musíš svého muže milovat a bezvýhradně ho poslouchat, protože jsem tě stvořil pro něho. Nepodrobíš-li se, věz, že tě přísně potrestám... jdi nyní k Adamovi, jak si přeji..."
Lilith smutně seděla na břehu potoka pod vrbou, sladkobolnou tvář bledou jako perla, čelo podepřené rukou. Věnec rajských růží krášlící její vlasy byl zvadlý...
Adam, jenž tolik čekal na její návrat, sedl si vedle ní, bojácně uchopil její chladnou ruku a zašeptal s největší něžností, jaké byl schopen:
"Lilith, duše mé duše, proč jsi smutná, proč jsi tak smutná? Proč se neusměješ, moje krásko?
Ach proč mlčíš, moje Lilith, zářící jako slunce? Což nevíš, že žiju jenom láskou k tobě? Stiskni mi srdce, a vytryskne z něho jen láska, víc nic. Miluji tě láskou velkou jako vesmír, jako vesmír..."
A s nekonečnou touhou líbal konečky Lilitiných vlasů, láskyplně je líbal a přikrýval si oči jejich zlatým ohněm.
Lilith však byla tichá a lhostejná, nehybný pohled upírajíc do dálky.
"Lilith, spanilá moje, pojďme do mého zákoutí, přichystal jsem ti tam to nejchutnější ovoce. Nasbíral jsem nektar z čarokrásných květů a od včel ten nejsladší med. Připravil jsem tam pro tebe lože ze samých růží. Usneš a budou se ti zdát nanejvýše šťastné sny, a já budu až do svítání bdít u tvých nohou.
A než se rozední, zahraju na píšťalu, aby se tam slétli něžní slavíci a kanárci, motýli a kolibříci. Budou zpívat a tančit ve vzduchu pro tvoji potěchu."
Lilith byla však tichá a lhostejná.
Adam něžně objal její křehkou postavu, vstal a na rukou ji odnesl do svého zákoutí.
Lilith byla vyčerpaná rozrušením. Tolik na ni zapůsobil rozhněvaný boží pohled. Bez odporu ulehla na květinové lože.
Adam si položil její hlavu na kolena, nadšeně a dychtivě si prohlížel její křišťálovou nahotu, spočívající v plátcích purpurových růží.
Lilith zavřela oči a byla mírná a poddajná jako gazela, kterou leká i zaševelení květů. A bledá byla jako perla.
Adam hýčkal její tělo a šeptal sám k sobě:
"Miluji, zamilovaně miluji tvé tělo, protože tvé tělo je přenádherné.
A oslnivé je tvé tělo, oslnivější než šlehnutí blesku v temnu nocí.
A džbán všech nesčetných vnad je tvé tělo, a ničemu nepodobná zahrada je tvé tělo, zahrada všech hrůz i ohnivých tužeb.
A především je opojně voňavé tvé tělo, víc nežli pižmo rajských koz, je mámivě voňavé, víc než všecky jasmíny a cesmíny, všecky bledule a levandule, než všecky nepatrné odstíny jejich aróma, jež vydechují v takové hojnosti a jímž utápějí všechny pěšiny v ráji do snění.
A nade vše vonné jsou tvoje prsy, víc než lilie skropené nebeskou rosou a nežli balzám i myrha, jež roní rajské stromy na šlépěje boží."
Adam líbal žhavými rty Lilitino tělo a vdechoval vonnou svěžest jejích boků, jež byla svěžejší než první rosa na listí a v korunách v den stvoření.
A horkými prsty laskal Adam hroty Lilitiných ňader a z hloub duše hovořil:
Miluji, zamilovaně miluji hroty tvých ňader, Lilith, krásnější nad anděly! Tvá ňadra jsou dvě světlovonné kytice bledulí a lilií, světlovonné kytice zakončené dvěma poupaty panenských růží, dvě kytice šálivé vidiny, jež mámí moji duši a oddělují mi duši od těla..."
Adam líbal Lilitina ňadra, chvějícími se rty líbal hroty jejích ňader.
Lilith ležela s očima zavřenýma, lhostejná a netečná a hluchá pro Adamův hlas.
"Lilith, božská Lilith, dovol mi políbit tě na rty! V jednom jediném nekonečném políbení tvých rtů ochutnám celičký ráj! V pouhém jediném nepojmenovatelném, neocenitelném, ničemu nepodobném políbení tvých rtů až do dna vychutnám věčnost a bezbřehost vesmíru..."
Adam zapomněl sám na sebe a nic už pro něho neexistovalo. Byly jen Lilitiny rty, jež Adam líbal nenasytným a nekonečným polibkem, dychtivě sál veškerou Lilitinu sladkost, celou její bytost, a nemohl se jí nasytit a jeho duše se ztrácela v bezedně polibků...
A tu náhle se Lilith napjala jako luk, osvobozujíc se od trýznivých, zkrvavujících Adamových polibků, vyskočila, prchla od něho a zmizela v labyrintu nočního ráje.
Adam ležel v bezvědomí až do úplného rozednění.
Když přišel k sobě, vzpomněl si, že Lilith utekla do noční tmy.
Zoufalý vstal ze země.
Zkusil najít ji, ještě jednou ji snažně prosit, aby ho neopouštěla.
Bolestně a lítostivě volal Lilitino sladké jméno, a slyšel jen marnou ozvěnu svého hlasu.
Hledal ji všude: na březích jezera, u pramenů, v hájích i v jeskynních slujích. A nikde ji nenašel, nenašel ani Lilitinu stopu.
Dlouhé hodiny bloudil po stezkách, jimiž kdy Lilith prošla, toužebně líbaje trávu i hlínu, jichž se dotkly Lilitiny kroky.
Dlouhé hodiny vysedával v místech, v nichž se kdy Lilith pozdržela, a zavíral oči, aby ji spatřil.
A ve vidinách zjevovala se mu Lilith ještě toužebnější, ještě mnohem toužebnější a nedosažitelně žádoucí.
Z těchto snů probíral se Adam k střízlivosti s bolem v srdci a jako šílený utíkal pryč a utíkal...
Doběhl až k hranicím ráje, za nimiž se prostírala pustá a ladem ležící země.
Byl velmi unaven. Usedl, aby si odpočinul.
Složil hlavu do dlaní, bědoval nad svým nešťastným osudem a ponořil se do palčivých vzpomínek na Lilitiny nezapomenutelné a nezachytitelné půvaby, když tu najednou, jakoby zprostřed snu, zaslechl Lilitin veselý jásavý smích, jenž pronikl jeho srdcem jako pozdravení jara.
S nadějí se ohlédl za tím smíchem... A spatřil příšerný obraz, jenž jako černý blesk proletěl až na dno jeho duše, zatemnil ji a spálil.
Na ohrazení ráje, ze strany trnité a chmurné země, uviděl hlavu ďábla s černýma lesklýma očima, zlýma a proradnýma.
A uviděl, že ďáblovi visí okolo krku Lilith s prudce vonícími máky ve vlasech.
S bezednou toužebností líbala Lilith ďáblovy rty. A smáli se spolu, spokojeni a šťastni.
Adam šílený žárlivostí zuřivě vykřikl:
"Lilith, Lilith, Lilith, to jsi ty...?"
Uslyšel jenom strašlivý chechot vítězného satana, jenž se řítil na Adamovu hlavu jako burácení hromu.
A zahlédl ještě, jak ďábel s Lilith v náručí seskočil na zemi.
Tu Adam oslepl a neuviděl už nic...
Jako rozumu zbavený potácel se Adam neustále těmi nejodlehlejšími místy ráje.
Ráj byl pro něho pustý a ptačí písně ho nudily.
"Lilith, Lilith, ach Lilith!" volal s pláčem a vzdechy a jeho pláč a vzdychání stoupaly do korun stromů a spalovaly stromové listí.
V neklidných nočních snech znovu a znovu vídal Lilith, a vždycky v obětí ďábla.
Adamova duše byla bez naděje, proklínal Boha i nesmrtelnost a toužil po smrti.
Bůh uslyšel Adamovy vzdechy. Zželelo se mu ho a v hlubokém zamyšlení sám pochopil, že nebylo možné do výše šlehající oheň učinit druhem hlíny, tíhnoucí k zemi.
Seslal na Adama hluboký spánek a z jeho boku stvořil pro něho novou družku, Evu, která už pro to, jak vznikla, bude Adama poslouchat, bude moci milovat jen jeho a jistě ho dokáže utěšit.
Když Adam otevřel oči, viděl, že vedle něho sedí nová družka, ne tak dokonalá a oslnivě krásná jako Lilith, a přece také krásná, avšak příjemně, lidsky krásná.
Eva přišla k Adamovi, položila si hlavu na jeho rameno a mírně se usmála, oddaně vzhlížejíc do Adamových smutných, zasněných očí.
Když však Adam seděl po Evině boku a naslouchal šepotu růžových keřů, poznával v něm Lilitin dech. Mezi všemi rajskými vůněmi cítil Lilitinu vůni a v písních slavíků slyšel Lilitin hlas.
Když dobrá Eva laskala Adama a do svých černých vlasů halila jeho tvář, tu Adam viděl jen Lilitiny zlatoskvoucí kadeře, které překrývaly všecky obzory.
A když běsnila bouře a vichřice, spatřoval Lilith, jak se míhá kolem něho, a když blesk protínal oblohu, byla to plamenná láska k Lilith, jež protínala Adamovu duši.
Kdykoli zavřel oči, viděl v duchu Lilitin nekonečně krásný obraz, kdykoli vzhlédl ke hvězdám, viděl v nich Lilitiny oči a v nezměrném slunci byla Lilith celá...
Jeho rty oslovovaly Evu, v jeho duši však ozvěnou znělo: Lilith!
A když objímal blízkou milou Evu, tiskl ji k hrudi a líbal, snaže se na Lilith zapomenout, tu viděl ve svém objetí zase jen Lilith, Lilith líbal, Lilith vnímal, jen Lilith...
Tak Adam žil v neustálém očekávání a touze po ní a zemřel uprostřed vzdechů a snů o Lilith, o ní jediné.
1921, Benátky

Lilith - 2.část

8. listopadu 2006 v 21:05 | upírka Briny |  Satanismus
...
"To je motýl, a ne kvítek!"
"Nevadí, jen mi ho chyť!"
Adam se rozběhl za motýlem, ale nemohl ho chytit.
"Chceš? Chytím ho v mžiku!" řekla Lilith, vznesla se do vzduchu, a už držela motýla.
"Viděl si, Adame? A tys byl tak nemotorný!"
"Nemůžu poletovat vzduchem jako ty!" ohradil se Adam pohoršeně. "Umím však velice rychle běhat."
"Ale neumíš," odporovala mu Lilith, "nevychloubej se!"
"Umím," stál Adam na svém. "Pojďme to zkusit!"
"Neunavuj se zbytečně!"
Adam však naléhal dál.
"Výborně," řekla Lilith. "Jestli mě chytíš, dám ti ten nejsladší plod z celého ráje."
"Který to je, že ty jej znáš, a já ne, ačkoli jsem už ochutnal ode všeho ovoce v ráji?" udiveně se ptal Adam. "Jak se jmenuje?"
"Polibek."
"Polibek?" opakoval nechápavě a tázavě Adam.
"Ano, polibek: když přitiskneme rty na rty někoho jiného. To ty neznáš?"
Adam přemýšlel, odkud to Lilith může vědět, kdy a jak... A nejistě na ni pohlédl. Lilith se však jen beze slova dívala Adamovi do očí, ohnivými paprsky svého plamenného pohledu probodávala jeho zřítelnice a zasahovala jimi jeho duši jako rudou malinu.
Adam pochopil a ochotně souhlasil.
Lilith běžela rychle a lehce, Adam utíkal snaživě a dýchavičně za ní.
Lilith se schovávala pod keříky, pak vyskočila, běžela dál a zvonivě se smála:
"Tak pojď, pojď a chyť mě! Čekám..."
A čekala, rudé rty nastavené k polibku jako poupě. Adam se zastavil jako rozumu zbavený.
"Adame, z čeho stvořil Bůh tebe?" ptala se Lilith a přistoupila k němu.
"Z hlíny. Ale podle obrazu svého."
"Z hlíny, z hlíny?... Chachachá...!" smála se mu a posmívala. "Tak proto ty jsi takový těžkopádný, silný a hrubý!"
Adama to pobouřilo a rozzlobilo. Sebral všecky své síly a běžel, běžel za Lilith. Málem už ji chytil a sevřel v náruči, ale dotkl se jenom jejích vlasů. Lilith se hned vznesla jako skřivánek, vběhla do křoví s veselým smíchem a hlasitě volala:
"Adame, zítra se spolu projdeme po ráji!"
Adam, poražen a zahanben, stál dlouho jako přibitý a oči nehybně upíral do křoví, v němž se skryla Lilith.
Adam přišel za svítání a toulal se okolo pramene. Čekal, až se Lilith konečně objevila, okrášlená kvítím a tisícerými půvaby.
"Ty tedy navrhuješ, abychom šli do těch tvých vychválených míst?" prohodila Lilith nedbale.
"Ó ničemu nepodobná Lilith, chvála je pouhý zvuk, musíš vidět na vlastní oči ty okouzlující háje, prameny jezírka, abys pochopila nekonečnou nádheru ráje!"
A Adam jí ukázal, kudy půjdou.
"Ne, půjdeme tudy!" řekla Lilith a ukázala prstem v opačném směru než Adam.
"Promiň, ty moje spanilá, cesta přece vede tudy!" mírně odporoval Adam.
"A my půjdeme tudy!" opakovala Lilith.
"Nejdražší Lilith, ta cesta není tak pěkná! Znám všechny, a ta, co jsem ti ukázal, je nejkrásnější. Odpusť mi, že říkám, co ty nevíš!"
"Ne!" řekla Lilith rozzlobeně. "Já chci jít jedině touhle. Jestli nechceš jít tudy, půjdu sama."
A vykročila cestou, kterou si vybrala.
Adam šel pokorně za ní. Po chvilce chůze odvážil se navrhnout:
"Přesličná Lilith, snažně tě prosím, zkus nyní cestu, o které jsem mluvil!"
"Tak dobře," ustoupila Lilith. "Ať je po tvém. Už vždycky bude po tvém."
Po obou stranách cesty hýřily zahrady nesčíslným množstvím květů roztodivných tvarů, tisícerých vůní a půvabů. Roje motýlů vznášely se okolo Lilith v zeleni a červeni jako sny. Háje banánovníků a ananasových stromů obklopovaly jezírka, v nichž rybky jako blesky oživovaly mdlobu leknínů a lotosů.
Ve stínech korun procházeli se stříbrní a duhoví pávi spolu s kormorány a plameňáky, z trávníku na trávník skotačivě poskakovaly volavky a rajky.
Nad lesy poletovaly sem a tam ve vonném vzduchu pestrobarevní ptáci jako vidiny a v tisících trylků a jímavých modulací zpívali o lásce a svých touhách.
Ze zlatokmenných stromů visely lákavé plody okouzlujících barev a tvarů.
Lilith si jich natrhala do vůle a nadšeně ochutnávala. Byla unesena podívanou na ráj. S očima široce rozevřenýma rozhlížela se na všecky strany, hned pohlédla zpátky, hned zase kupředu.
"Dušičko moje," řekl Adam, "podívej se, tamhle je moje zákoutí!"
Lilith však Adama nevšímavě přeslechla a kráčela dál, okouzlená a roztržitá.
Spíše než kráčela poskakovala jako pták, mléčné bílé nohy se ani nedotýkaly země.
Adam jí šel v patách svým těžkým pevným krokem, nespouštěje oči z jejích oslnivě nádherných vlasů, vlnících se jako ohnivé plameny.
Mocná a nezadržitelná vlna citu nutila Adama, aby padl Lilith k nohám. Zrychlil své kroky, přiblížil se k ní, bojácně uchopil její palčivou paži a řekl přerývavě:
"Má půvabná družko, pohleď do dálky! Jaká vznešenost!"
Lilith přivřela oči a lhostejně se podívala do dálky.
A v dálce tonuly v bledomodrém tichu vznosné hory se stříbřitě třpytnými věnci sněhu. Ze sloupovitých štítů střemhlav padaly vody a plnily hrůzostrašným lomozem sluje, v nichž odpočívaly plavé srny.
Při úpatí hor se rozprostíralo atlasové moře a světlokřídlé rybky se něžně dotýkaly hrudí zlatohřbetých vln, nežli zamířily svůj let k vzdáleným smaragdově se lesknoucím ostrovům. Sladce tam voněly květy všech možných barev a štíhlé vznosné palmy se kolébaly v laskajících závanech větru.
"Vidíš, duše moje, jaká je to krása? Co jsem ti říkal?" šeptal Adam a jemně objal Lilith okolo ramen.
"Není to špatné, ale ta moje cesta byla stejně dobrá," řekla Lilith, vyklouzla z Adamova objetí a zastavila se na břehu blízkého potůčku, jenž s rozpustilým smíchem poskakoval přes pestrá zrnka písku.
"Och, jaké krásné drobné kamínky! Jaké mají pěkné barvy! Červená, modrá, zelená, zlatá... Adame, podej mi jich pár!"
"To nic není, Lilith! Vím o kamenech zářících jako slunce, průzračných jako voda, tvrdých a překrásných."
"A... kde jsou? Adame, milý můj, kde jsou?"
"Jsou velmi daleko, v hlubokých bezedných propastech a skalních rozsedlinách, daleko předaleko."
"Kdy mi je přineseš? Řekni, Adame!" A Lilith něžně položila svou ruku na jeho.
"Jestli ti to udělá radost, půjdu ještě dnes a zítra ti je přinesu, krásko moje!" řekl Adam, potěšen, že může pro Lilith udělat něco příjemného.
"Běž, Adame, běž a nezdržuj se! Ty jsi tak hodný, Adame!" A hřbetem ruky polaskala Adamovo čelo.
S bušícím srdcem vzal Adam něžně liliovou Lilitinu ručku a přiložil si ji ke rtům. Sladkost polibku zaplavila Adamovo srdce až na dno.
Pak vrhl roztoužený pohled na Lilith a rychle odběhl. Lilith mu přála šťastnou cestu ohnivou hrou zraků, v nichž byly sladké přísliby.
Lilith si chvilku vzdychla a pak se jinými stezkami vracela k místu svého obvyklého odpočinku. Náhle narazila na hada se vztyčenou hlavou.
Lilith se podívala hadovi do očí, on do jejích. A oba znehybněli, očarováni jeden druhým.
Lilith tolik přitahovalo hadovo zvlněné a stočené, štíhlé a hladké tělo! Měla pocit, jako by pronikalo jejím vlastním.
Lilith se dívala dlouze a dlouze, avšak had, poděšen bleskem jejího pohledu, zasyčel a vzápětí zmizel v kamení.
Mezitím Adam utíkal, sotva dechu popadal, aby co nejrychleji doběhl do údolí krásných kamenů. A když byl na místě, chvatně začal sbírat pestrobarevné oblázky.
Neúnavně a statečně šplhal do skal a v soutěskách vytrhoval kameny za pomoci zubů, zraňoval si ruce i nohy, duši měl však plnou představ, jakou radost způsobí jeho dárek sličné Lilith.
Sám žasl, jakým vášnivým a sladkým citem má srdce zalité od okamžiku, kdy Lilith spatřil, a jak se mu ráj od toho dne zdá tisíckrát krásnější a každý prožitý okamžik nabývá smyslu a nevýslovného půvabu...
Při západu slunce doběhl Adam, celý udýchaný, s těžkým košíkem k jezeru, kde na něho Lilith netrpělivě čekala.
V náručí držela kočku se sametovou srstí a neustále ji hladila, aby si ukrátila čas.
"Lilith, okouzlující Lilith, hle, jsem tady, a přináším...!" zavolal Adam.
Lilith už viděla jeho odraz ve vodě, ale obrátila se k němu s předstíraným překvapením.
"Adame, jsi to ty?"
"Odpusť, duše moje, že jsem nedokázal vrátit se dřív! Bylo to velmi daleko. Čekáš na mě už dlouho?"
"Ne, Adame, právě jsem přišla. Nechtělo se mi sem jít, bolela mě hlava, ale pak jsem přece jen šla. Neseš kameny? Ukaž!"
A se zdrženlivou lhostejností podívala se do košíku.
"Ó, tolik drahokamů, a tak krásných, tak nádherných!" zvolala vzápětí nadšeně.
"Drahokamy se jim říká? Odkud to víš?" ptal se udivený Adam.
"Ano, drahokamy, prostě to vím. Adame, miláčku můj, pojď, ať tě políbím! Ty jsi tak hodný!"
A Lilith už nedokázala potlačit své rozradostnění. Pustila kočku, vyskočila a políbila Adama na čelo.
Adam docela ztratil rozum, padl jí k nohám a omámeně přihlížel: zabořila prsty do košíku a hraje si s drahokamy, bere je do dlaně, lačně se na ně dívá, usmívá se sama pro sebe, znovu je odkládá do košíku, znovu je vybírá.
"Jaké překrásné démanty s oslnivě bílými paprsky! A ty rudé granáty, čiré zelené smaragdy, ty rubíny a safíry! Jak to vyjádřit slovy? A co jich je, co jich je..."
A Lilith si hrála s drahokamy, sypala si je do vlasů a zase je sbírala, až nad stromy vystoupil úplněk a ozářil v ráji každý strom i keř, travinu i list.
Lilith seděla pod granátovou jabloní. Jemné měsíční paprsky zastíraly její tvář jako závoj. Adamovi se v hrudi třepetalo srdce jako pták, málem mu vyskočilo z úst.
"Lilith, ničemu nepodobná Lilith, jsi moudrá. Pověz, jaký cit se uhnízdil v mé duši od chvíle, kdy jsem tě uviděl? Nejraději bych se rozplynul pod tvýma světlýma nohama. Nejraději bych líbal zemi, které ses dotkla. Slunce bych ti chtěl položit na hlavu, jako věnec, a hvězdami vydláždit cestu, po které půjdeš."
Lilith poslouchala Adama a na rtech jí vyvstal mírný úsměv.
"Pověz, nejspanilejší moje Lilith, jaký je to cit? Když jsem ti nablízku, je ráj pro mne půvabnější a život sladší. A když se od tebe vzdálím, najednou je ráj ošklivý a pustý a život hořký a těžký.
Ať sním či bdím, mé sny jsou naplňovány jen a jen tebou. Žiješ v mém srdci i v mých očích."
Lilith řekla s úsměvem, ale odměřeně:
"Láska je to, Adame! Tomu se říká láska."
"Láska?... Odkud ty to víš?"
"Už dávno to vím, Adame."
"Láska. Posvátné i hrozné jméno! Láska, ano, i Bůh to tak řekl: milujte se navzájem! A já tě miluji, Lilith, nevýslovně milovaná Lilith, já tě miluji!
A jak tě mohu nemilovat? Jsi spanilá a půvabná, půvabná, stotisíckrát půvabná!
Nyní už vím, že láska je duší všech věcí. To láska vnuká ptačím hrdélkům sladký ševel vánků a pramenů. To láska způsobuje, že cesty, jimiž jsi prošla, mi voní hřebíčkem a majoránkou.
Víš, Lilith, bouří vzedmuté moře, jež bičuje skály země vlnami jako hory, je slabší a bezmocnější než moje láska, která neodvolatelně poroučí, abych ti klečel u nohou a rozplýval se v mlčení.
Chci tě celou pokrýt svými polibky a při tom líbání zeslábnout a zaniknout. Ó, jak převelice miluji tvoje obočí, sličná moje, vytoužená Lilith!
Tvé obočí je oblouk podobný duze. Tímto obloukem jako duhou překlenulo tvé obočí oblohu tvých zraků.
Na obloze tvých zraků spatřuji mléčné dráhy, v nichž hoří požárem bezpočtu sluncí.
Tvé oči rozhořené nespočetnými slunci spalují mou duši, ožehují mou duši. Kéž zapomenu sám na sebe při pohledu do tvých očí! Kéž zapomenu na celý ráj, zhlížeje se v tvých očích!"
A líbal Lilith na oči, líbal ji na obočí i na řasy.
Lilith zůstávala lhostejná k Adamovu laskání. Lilith byla zamyšlená.
"Adame, co je na tamtu stranu od ráje?"
"Tam je země, suchá a trnitá. Ať zhyne země! Já miluji tvou šíji, Lilith! Tvá šíje je vznosná a bílá, vznosnější a bělejší nežli břízy, jejichž něžné jemné kmeny stojí u bran ráje."
A Lilith mu s úsměvem v očích nastavila svou šíji, a Adam líbal její šíji a znovu ji toužebně líbal.
"Adame, kdo žije na zemi?"
"Tam žije ďábel, Lilith. Ať zhyne i ďábel! Já oddaně miluji tvá ústa, Lilith! Tvá ústa jsou zázrak ráje, Lilith..."
"Adame, kdo je to ďábel?" přerušila Lilith jeho vyznání.
"Je to protivník Boha. Býval ohnivým andělem, byl moudrý a krásný, povstal však proti Bohu, chtěl se mu rovnat. A Bůh ho potrestal. Svrhl ho z nebe dolů i s jeho druhy a navěky je proklel. Nechť jsou prokleti!
Já miluji tvá ústa. Nektar nevyčerpatelných bezedných půvabů a nepojmenovatelných slastí jsou tvoje ústa, z nichž zlatá včela připravuje nejsladší med.
...

Lilith - 1.část

8. listopadu 2006 v 21:00 | upírka Briny |  Satanismus

Lilith

(hebrejská báj)
Když pouhým slovem Tvůrce stvořil Bůh nebe i zemi, všechny živočichy i rostliny, vzal kus hlíny zpod nohou jednoho zvířete a stvořil člověka. Stvořil ho proto, aby se člověk obdivoval jeho vznešenému dílu a velebil jeho jméno. A za příbytek mu dal ráj.
Sotva Adam procitl, žasl nad božími zázraky. Postupně si prohlédl všecka zvířata, ptáky i rozličné byliny, obdivoval se jim a chvalořečil Bohu.
Cítil se však osamělý a bez druha, propadal nudě, strašlivé nudě.
Bůh viděl Adamovu osamělost a řekl si:
"Měl bych Adamovi stvořit něžnou družku, aby se nekochal půvaby ráje v samotě."
Uchopil do výše šlehající oheň a z jeho mihotavých proměnlivých plamenů stvořil první ženu, Lilith.
A pohlížeje na svůj výtvor, řekl nadšeně:
"Je dobrá, protože je krásná."
Potom zavolal k sobě Adama. Vložil drobnou Lilitinu ručku do dlaně prvního muže a pravil:
"Adame, zde máš svou družku, krásnou Lilith! V očích si pozorujte své obrazy a v srdcích se navzájem milujte! Ploďte a množte se!
Ty, Adame, po všecky své dny následuj Lilith a ty, Lilith, se podčiňuj Adamovi!"
Lilith se pozorně zadívala na Adama a její jemný čich rozpoznal vůni hlíny. A pocítila, že Adamův pohled se tíhou země položil na její vlasy a ramena. A chvatně vytrhla ruku Adamovi z dlaně.
Adam pohlédl na Lilith a nekonečno krásy ho zaplavilo zvnitřku i ze všech stran, očarovalo jeho duši a vleklo ji k strašlivé propasti do záhuby. Okouzlen i zděšen, zavřel oči.
Když je znovu otevřel, byl stěží s to pohnout rty:
"Sláva tobě, Bože, vytvořil si nejkrásnější a nejdokonalejší ze všech svých stvoření!
Korunoval jsi jím svůj divotvorný vesmír.
Budiž ti nekonečná a věčná sláva!"
Když to Lilith slyšela, laškovně sklonila hlavu k pravému rameni a první úsměv uspokojení ozářil její spanilou tvář.
Adam, ponoukán citem dosud nepoznaným, chtěl opět vzít Lilith za ruku. Avšak Lilith se mu vymkla jako plamen.
Adam pocítil, že jeho srdce je neodlučně a neoddělitelně připoutáno k Liltiným zářivým patám. Šel za ní a našel ji stát na břehu zlatoskvoucího jezírka, na němž ladně pluly labutě s peřím jako sníh.
Lilith nadšeně pozorovala sličné ptáky, jejich vznosné šíje jí učarovaly.
A sladkým hlasem přivábila labutě. A když poklekla, aby je polaskala, náhle spatřila na vodě nádherný zářivý obličej. Když pak pochopila, že to je její vlastní odraz, byla nadšena sama sebou a její hrdost vzrostla.
Spletla si vlasy rozpuštěné na hrudi a nechala vrkoče vlnit se na ramenou a zádech. S rostoucím nadšením pohlížela na svůj obraz a nemohla se vynadívat.
V zrcadle jezírka odrážela se modrá obloha, slunce a kousek ráje.
A Lilith viděla, že slunce není tak ohnivé jako oheň jejích očí a nebe není tak hluboké jako jejich dno. Ona sama je v ráji to nejdokonalejší, jezero a celý ráj jsou plny světla její tváře.
Mezitím dva motýli s démantovými křídly usedli jako dva drahokamy do jejích sladce vonících vlasů. Lilith se na ně podívala a usmála se.
"Jak by to bylo krásné, kdyby zůstali v mých vlasech navždycky...!"
A hned natrhala květů, jež zářily v tisícerých barvách a libě voněly kolem, a vetkla si je do svých kadeří.
Adam stál opodál a okouzleně pozoroval svou družku, pak si dodal odvahy a přistoupil k ní.
Lilith viděla, že Adamův obraz splynul s jejím, rozzlobeně vyskočila a zabodla do něho oheň svých očí.
"Lilith, nad anděly krásnější!" zajíkal se Adam. "Jaké květiny jsi to natrhala?"
"Tohle? To jsou zázraky, tomu ty nerozumíš!" přezíravě ho přerušila Lilith.
"Ne, duše moje, já znám v ráji taková místa, kam dosud nevkročil ani sám Stvořitel. Takové neobyčejné květiny nepopsatelných vůni a barev, takové světlolisté stromy ozdobené nejchutnějšími plody...
Nechtěla by ses do těch míst podívat?"
Adam mluvil tak laskavým hlasem, že na chviličku zmírnil Lilitin hněv.
"Dobře, Adame, půjdeme tam, ale ne dnes. Až pak, až pak."
"Ano, Lilith, krasavice moje, kdykoli budeš chtít. Nyní však nastává noc. Pojďme do mé chýšky, postavené blízko hnízd líbezných slavíků a vyzdobené nejnádhernějšími květy! Budeš spát, a já budu střežit tvůj sladký spánek."
"Ne, ne, nech mě o samotě! Jsem dnes velmi unavena..."
A lehkými krůčky zamířila do hluboké houštiny.
Adam nevěděl, co by odpověděl. Mlčky a s hlavou svěšenou šel za ní.
"Adame, nech mě o samotě, prosím tě!..."
"Ale Lilith, tisíckrát vytoužená Lilith, kdy se uvidíme a kdy...?"
"Zítra!" přerušila ho Lilith velitelsky a v mžiku se ponořila do křoví.
Lilith seděla u pramene, poslouchala jeho křišťálovou hru a hleděla do hvězdného nebe nad rájem. A ohnivě planoucí náruče hvězd opájely její srdce tajemnou touhou.
A Lilith, opilá hvězdami, usnula v květinách a probudily ji pak milostné trylky slavičí.
Snově nádherné a půvabné zrodilo se svítání a rozestřelo se nad rájem, opřádajíc i tu sebenepatrnější kapičku němým kouzlem třpytu a barev.
Adam se blížil k místu Lilitina odpočinku s košíkem plným ovoce a květin a zdaleka na ni volal.
Odpovědi se nedočkal.
Volal znovu, a znovu odpověď žádná.
Znepokojen několikrát obešel pramen a napjatě se rozhlížel na všecky strany. Lilith se neukázala.
Šel na břeh jezera, bloudil háji, prohledávaje každý keř i každou houštinu, vrátil se zpátky k prameni. Lilith nebylo a nebylo.
"Co se s ní stalo?" uvažoval Adam. "Nejspíš se vydala po neznámých stezkách, spletla si cestu v dalekých houštinách a zbloudila. Musím ji hledat, najít ji..."
Adam bloudil celý den a hlasitě volal Lilith jménem. Vše bylo marné.
Nadešel večer, nastala noc.
Adam ve tmě nemohl najít cestu zpět a unaven usnul pod stromem.
Teprve za svítání, kdy oblohu i ráj zaplavilo mléčné světlo, zase svou cestu našel.
Běžel, sotva dechu popadal, a ještě daleko od pramene volal:
"Dobré jitro, Lilith!"
"Nepřibližuj se, ještě jsem se neumyla!"
Když slyšel Adam Lilitin hlas, prožíval znovu všecko včerejší trápení s touž ostrostí. V srdci mu vzplanul hněv. Měl chuť přísně Lilith vyplísnit, ovládl se však.
"Kdes byla včera celý den? Tolik jsem se tě nahledal, tolik jsem se tě nahledal!" řek Adam mírně.
"Včera? Včera jsem šla k jezeru, ale tebe jsem tam neviděla, nepřišel si," odpověděla Lilith. "Pak jsem chvilku pobíhala za laněmi a dostala jsem se do nových neznámých míst. Byli tam nádherní slavíci. Uchvácena jejich zpěvem, zůstala jsem až do večera."
"To je ale podivné! Kdy jsi byla u jezera? Sám jsem byl chvíli tady, chvíli tam. A co jsem se potom nachodil po ráji! Kdes byla, že jsem tě nenašel?"
"Čekala jsem na tebe jak tady, tak u jezera, ale tys nepřišel ani sem, ani tam," odpověděla Lilith stroze.
Adam se odmlčel a uvažoval. Že by si byl skutečně Lilith nevšiml? Není to možné, ale...
Smířil se s tím a řekl vroucně:
"Krásná Lilith, přinesl jsem ti k snídani nádherné ovoce."
"Počkej přece, ještě jsem si neozdobila vlasy!"
"A pro tvé rozkošné vlasy jsem přinesl květiny pokropené rosou svítání."
"Děkuji, ale já mám. A počkej ještě chvilku, hned přijdu."
Adam čekal.
Lilith stanula před ním jako chvějivý plamínek, sotva se dotýkajíc země nohou.
"Ó, to je zase to nádherné ovoce, jaké jsem včera našla před chýškou!"
"Přinesl jsem je opět z těchž míst. A teď tam půjdeme, ano, duše moje?"
"Půjdeme, ale dost času!" řekla Lilith a pojídala ovoce.
Adam usedl po jejím levém boku a otevřel před ní své srdce:
"Ach Lilith," řekl, "jsi ty ale bezcitná! Osamělost mě dočista utrápila!"
A toužebně objal Lilith kolem pasu a s celou duší ji přitiskl na svou usouženou hruď.
Lilith prchla z Adamovy náruče, stála opodál a plačtivým hlasem říkala:
"Adame, objímáš mě příliš hrubě! Polámal jsi mi žebra!"
A Lilith se uraženě obrátila k Adamovi zády.
A její postava zlatě planula více nežli purpurové věnce svítaní, jímž se zdobívá ráj.
Adam se díval a jeho duše sladce trnula. Objal Lilith co nejněžněji, zahleděl se jí do očí a řekl:
"Lilith, živote můj, odpusť mi! Lilith, duše mé duše, nedívej se na mne tak mlčky a smutně. Usměj se, promluv! Ach jak bych si přál mít tisícero uší, abych tvůj sladký hlásek slyšel tisíckrát, a přece se ho nenasytil!"
Lilith usedla. Panovalo napjaté mlčení.
"Adame," přerušila ticho Lilith, "stvořil tě Bůh už dávno?"
"Ano, krasavice moje."
"Co jsi dělal v ráji?"
"Bloudil jsem sám a sám a hledal si druha mezi němými tvářemi."
"Že bys byl nenašel sobě podobného?" zeptala se a škádlivou hrou očí zkoumala Adama.
"Ne, Lilith. A proto mi Bůh stvořil tebe."
"Mne že stvořil pro tebe?..." rozesmála se Lilith hlasitě a vesele.
Adama se to dotklo. Hořce se odmlčel. Pak řekl zlomeně:
"Ano, ano. Bůh mi stvořil tebe, abych nežil sám, abychom byli spolu... Můj život patří jenom tobě, ale ty? Nechápeš, že bez tebe je mi ráj nesnesitelný a život jediné utrpení!... Bohu to nebude milé. Jestli nás poslouchá, bude se hněvat."
Hlas se mu třásl a v tom hlase bylo plno slz.
Lilith pohlédla na Adamovu nešťastnou tvář a propukla v zvonivý smích. Ale jen na chvilku. Pak její pohled zesládl. Slyšela jméno boží a hned vystřízlivěla.
"Ale Adame, proč pláčeš? Proč takhle mluvíš? Copak jsem k tobě nebyla vždycky hodná?"
A horkými prsty pohladila Adamovy rozcuchané vousy.
Nekonečná něha zaplavila Adamovo srdce. Byl hotov padnout Lilith k nohám a prosit za odpuštění.
"No dobře, Adame, můj milý," řekla mu Lilith konejšivým hlasem. "Chyť mi tady ten poletující kvítek!"
...