Čas je řeka, která plyne...

Temný stín

25. října 2006 v 22:51 | upírka Briny |  Povídky
U zamlženého okna seděla smutná dívka s dlouhými rozpuštěnými vlasy, které jí padaly do knížky, kterou právě četla. Nezáživný děj povinné školní četby jí nedokázal upoutat natolik, aby neustále nesjížděla pohledem na mokré okno a dešťové kapky, které za ním dopadaly na tmavou zem a nedokázaly jí ani zabránit v tom aby poslouchala tiché hučení podzimního dne.
Vítr se opřel o staré větve silného dubu před domem a okolo se rozletělo listí, jenž v zápětí začalo tančit svůj divoký tanec. Slunce pomalu zalézalo za obzor a město začala přikrývat temnota. Pochmurně šedivé nebe rozzářil blesk a krátce po něm se ozval i hrom. Zatímco normální lidé se zabarikádovaly doma, jí to táhlo ven.
Nemohla odolat své touze a zaklapla knihu. Odsunula jí na kraj svého stolu, na kterém kromě knihy leželo ještě několik dalších knih pojednávajících o magii, numerologii, symbolice, výkladu z karet, několik všemožných amuletů jako například kříž, satanistický kříž ze třinácti lebek, oba dva druhy pentagramu, kyvadlo a několik papírů popsaných rudým inkoustem nebo krví. Na stěnách vyselo několik plakátů jejích oblíbených hudebních skupin, mezi které patřila i Apokaliptica a Nightwish jinak to byl naprosto obyčejný pokoj stejně jako každý jiný.
Přešla ke skříni a zapnula rádio, místnost téměř ihned naplnila melodie její oblíbené písničky Hope. Zaposlouchala se do jejích tónů, cítila v ní sílu, naději, temnotu. Melodie konejšila její bolavou duši a ona chvíli nevnímala nic jiného než to uklidnění, jež jí přinášela.
Když se černovláska trošku probrala, tak otevřela černé dveře staré vyřezávané šatní skříně. Chvíli sledovala její obsah, a pak si vyndala oblečení v gothic stylu. Na dlouhé nohy si natáhla černé děrované punčocháče a přes ně si natáhla dlouhou černou sukni. Své tělo uvěznila v rudém korzetu a na bílé ruce si navlékla rukavičky podobné punčochám na nohou.
Když byla oděna, tak si stoupla před zrcadlo visící na zdi a obtáhla si hnědé téměř černé oči černou tužkou, rty natřela rudou rtěnkou a dlouhé vlasy si prohrábla kartáčem. Poté si obula vysoké kozačky, do kterých zastrčila dlouho dýku a než odešla ven, tak si přes ramena přehodila černý nepromokavý plášť s dlouho kapucou, kterou si stáhla hluboko do obličeje.
Jakmile se ocitla před barákem, tak ucítila nápor chladného větru a kapky bubnující na povrchu jejího pláště. Nebe opět rozzářil blesk doprovázen téměř ohlušující ránou. Ráznými kroky se vydala na autobusovou zastávku. Sice nesnášela MHD, ale místo kam chtěla bylo poměrně daleko a v dešti by ani nemohla jít svými oblíbenými zkratkami.
Došourala se až na zastávku kde stála jen jedna starší žena, která si jí nejdříve prohlédla od hlavy k patě, a poté dělala jako by vůbec neexistovala. Dívka si ženy vůbec nevšímala, byla zvyklá na vyřazení ze společnosti a víceméně jí to nevadilo. Nepotřebovala k životu lidi. Stačili jí její nejbližší a ani oni nepotřebovali lidskou společnost. Byly takzvaná spodní vrstva moderní společnosti. Blázni, vrazi, satanisti, zvířata a bůh ví co ještě.
Pomalu nastoupila do starého autobusu, který se s několikaminutovým zpožděním dostavil na zastávku. Posadila se k oknu na předposlední volné místo, poslední bylo vedle ní.
Autobus se s trhnutím rozjel blíže k jejímu cíly. Drkotal se po rozkopané silnici a na jeho oknech se usazovaly kapky deště. Sledovala domy a obchody kolem, kterých projížděly. Na ulicích bylo jen pár lidí s deštníky, kteří pospíchaly domů.
Uprostřed náměstí autobus zastavil aby nabral další lidi. Přistoupila jen mladá žena se dvěma chlapci, jednomu mohlo být tak čtyři a druhému deset, všichni tři vypadali promoklí na kost. Mladší chlapec zamířil k prázdnému místu vedle dívky, matka ho však ihned chytla za ruku a něco mu potichu začala říkat. Zbytek cesty proběl víceméně v klidu, nedělo se nic zvláštního ani neobvyklého.
Když se autobus opět drkocáním a funěním zastavil, tak černovláska vystoupila. Kapky deště se jí ihned začaly motat do vlasů a ona opět slyšela jejich naléhavou píseň.
Prošla zrezivělou bránou na hřbitov a ucítila pro ní tak známou energii mrtvých. Procházela mezi kamennými náhrobky a prohlížela si fotografie mrtvých, který pod nimi nyní leželi a nikdo už je nikdy neměl spatřit. Život je zvláštní vždy začne tak nečekaně a stejně může i skončit.
Kolem se rozhučel silný vítr aby přidal své tóny k dešti a mrtvým a dohromady, tak mohli stvořit symfonický koncert, jehož dokonalost vnímá málokdo. Píseň nabírala na intenzitě. Vítr se opíral do stromů a všude okolo poletovalo listí a květiny s hrobů.
Dívce spadla s hlavy kápí a ona začala tančit. Motala mezi mrtvými a jediné co byla schopna vnímat byla ta zvláštní hudba, která ovládala její tělo a uklidňovala poraněnou duši. Hudba, kterou slyšela jen ona a mrtvý. Hudba obyčejným lidem neznámá.
Nebe opět ozářil blesk. Bouřka jí konečně dohnala a přidala své hromy k orchestru, který tu právě probíhal. Všude byla tma, kterou prozařovaly jedině stříbřité blesky.
Černé vlasy vlály divoce a nezkrotně ve větru. Mrtvá energie všude okolo se stala její součástí a ona se zase stala součástí její. Tančila tu snad několik hodin a únava se jí ani nedotkla. Mohla by tu být věčně, chtěla tu být věčně.
Pokračovala ve svém tanci a déšť nepovoloval, když tu sílu okolo něco narušilo. Vzhlédla a spatřila mladý smějící se pár kráčející uličkou do zadní části hřbitova. Pocítila náhlou nenávist, zuřivost a bolest. Křečovitě zavřela oči a přála si aby až je otevře tam nikdo nebyl. Přála si aby se ty slova, ten smích ztratily a ona už je neslyšela.
Otevřela oči a spatřila zamilovaný pár mizící za náhrobky. Nad jejím srdcem přeletěl temný stín a zahalil její duši do pavučiny nenávisti. Vytáhla z vysoké boty dlouhou ocelovou dýku. Rukojeť se podobala hadu, který měl rudý drahokam v otevřené puse a místo očí byly kameny úplně identické. Čepel byla čistá, lesklá a ostrá. Rázným krokem se vydala, tam kde před chvílí zmizely. Chtěla jen jedno.
Bloudila mezi náhrobky a proplétala se mezi nimi. Nyní už jí toto místo nepřinášelo klid jako předtím. Nyní už nešla, běžela. Probíhala uličkami až ke kapličce, u které stál osamocený hrob dvou mladých lidí, žena zemřela při autonehodě a její manžel se utrápil asi měsíc na to. Hrob býval pustý, protože pár neměl příbuzné ani přátele, a proto k němu nikdo nechodil.
Nyní však kaplička nebyla, tak opuštěná jako vždy, ani jí nedělala společnost černovlasá smutná dívka, ale přímo na náhrobku se vášnivě milovali ti dva, které pronásledovala její nenávist.
Téměř bez rozmýšlení bodla. Ostří dýky projelo tělem chlapce a ten padl mrtev, stejně skončila i dívka. Vše se odehrálo, tak rychle. Stála nad mrtvými těly a dívala se na ně. Cítila lítost nad tím, že se neovládla a udělala něco, tak lidského, cítila bolest, protože ten koho milovala byl mrtvý.
Po tváři jí stekla slza. Nejdříve jedna, poté dvě, tři a poté už ti nebyly jen slzy, ale celé potoky slz. Otočila se a nejistým krokem vyšla ze hřbitova. Nevěděla kam jít. To co se stalo jí pronásledovalo a ona věděla, že její duše už nikdy nebude mít klid.
Šla kam jí nohy nesly a došla k vysokému srázu, do kterého narážely zpívající vlny vody. Naklonila se a roztáhla ruce. Toužila letět a padat dolů. Skočila. Její ztrápenou duši pohltilo moře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 :o) :o) | 15. listopadu 2006 v 19:01 | Reagovat

moc hezký...

2 :) :) | 11. ledna 2007 v 10:36 | Reagovat

zajimavy

3 Narmora Narmora | Web | 9. dubna 2007 v 18:42 | Reagovat

krásne...

4 Eva Eva | 2. července 2007 v 18:29 | Reagovat

měla jsem taky něco podobnýho v noci když jsem spala jsem najedou uvyděla tajemný stín mělo to kápi a tajemno rtěnku tmavou až rudou. měla jsem strašnej strsch když jsem jto vyděla. povída jse ve spiritu byli tajemné a zlostnéa hodně zlí.

5 Johny Johny | 13. srpna 2007 v 14:52 | Reagovat

pěkný

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama